Společenství Ushinau

Společenství Klubů Dark Orbitu
 
PříjemPortálGalleryFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení
Poslední téma
» problemy s Realtec HD
Sat Mar 21, 2009 4:29 am pro Anonymní

» Team Speak +POL
Fri Nov 07, 2008 8:05 am pro +POL Grisza81[s7]\POL/

» 100% munice
Sun Oct 12, 2008 1:19 pm pro 2gen-94

» Soutěž návrh
Tue Oct 07, 2008 7:40 am pro 2gen-94

» Nápady a Návrhy
Tue Sep 30, 2008 10:04 pm pro Bacil67[NočníKlub]

» Aukce: rady a nápady
Tue Sep 30, 2008 11:44 am pro red852

» Pár Noob dotazů
Tue Sep 30, 2008 8:01 am pro Bacil67[NočníKlub]

» greenic a skype
Mon Sep 29, 2008 10:10 am pro Greenic

» !!! OHROŽENÍ HRÁČI, NÁVRHY NA VYHAZOV !!!
Mon Sep 29, 2008 9:34 am pro Greenic

April 2018
MonTueWedThuFriSatSun
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      
CalendarCalendar
Statistiky
Je zde 56 registrovaných uživatelů
Nejnovějším registrovaným uživatelem je charlie061990

Uživatelé zaslali celkem 207 příspěvků v 29 tématu

Share | 
 

 Noční klub díl 1

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2
AutorZpráva
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:56 am

zvedla Denisa hlas a náš strážce zahnal posádku i s jejich tikety.
„Pane Tobiáši, zde,“ hodil mi porcelánovou misku s kafrovou mastí.
***
Dalších pět dní jsme pluli podél bariérového útesu, kde se to vra-ky jen hemžilo. Většinou byly do padesáti metrů, takže jsme pod vodou trávili dlouhé hodiny a já se naučil vše, co k potápění patří. Vraky byly zhusta nevyrabované – a ani ne tak kvůli velkému množ-ství žraloků, jako kvůli neskutečně silným proudům a až neuvěřitelně ledové vodě. Pro nás byly jediným problémem stříbrné mince, ale to vyřešily gumové rukavice a trocha opatrnosti: hlavně se nemotat ve zvířených usazeninách (to jsme potom trochu šuměli).
Každý večer jsme s Denisou trénovali, ale už byla prakticky bez šance: přeprala mě, jen když se chtěla dívat na telenovelu.
Pan Ho vše bedlivě sledoval.
***
Šestý den ráno pan Ho řekl: „Je čas.“
Denisa se na mě potutelně usmála a jeden z členů posádky, který ta slova slyšel, začal lítat po palubě a brebentil, až uši přecházely.
„Co se děje?“
„Je čas, hochu. Jak řekl pan Ho,“ znovu ten úsměv.
Pan Ho otevřel poklop.
***
Na přídi za prvním stěžněm bylo vyklizené místo, ale dnes to na slavnost nevypadalo – žádné bubínky, žádná mňoukadla, a taky je moc ráno.
„Evropane, držím ti palce,“ paní Dao seděla na horní palubě, sto-lek s vysokou skleničkou u ruky, v šikmých očích příjemné napětí před příjemnou zábavou. Kolem vyklizeného místa se tlačila celá posádka: tradičně se freneticky sázeli.
„Co se sakra…?!“
„Jo jo, nemáš mlátit holky, chlapče,“ postrčila mě do provizorní arény Denisa.
„A sakra.“
Už jsem chápal.
Pan Ho přišel a důstojně se mi uklonil, ruce založené na prsou. Měl na sobě jednoduché černé kimono přepásané černým páskem a na holé hlavě se mu dělala prasátka.
„Jdu si vsadit,“ pleskla mě Denisa do ramene, „drž se.“
„Na pana Ho – na vítězství,“ řekla, abych to rozhodně nepřesle-chl.
„Tak jo,“ zašeptal jsem a přemýšlel, kolik ze svých vzrůstajících schopností odhalit. Pan Ho je jistě hodně dobrý, ale na mě prostě stačit nemůže, teď už ne. Můj cíl ale není mydlit čínské důchodce, můj cíl je odsud utéci, takže…
„Kumite,“ řekl pan Ho.
„Nechci vás zranit,“ řekl jsem já.
***
Byl to rychlý boj.
Takovou nakládačku jsem v životě nedostal. Použil jsem vše, krom levitace – pan Ho byl rychlejší, silnější, přesnější, prostě ná-sobně lepší. Když jsem zůstal ležet, řekl:
„Moudrému muži by mělo být jasné, co jsem vám právě sdělil, pane Tobiáši.“
Bylo mi to jasné – mám si přestat honit triko a hlavně mám pře-stat přemýšlet o útěku.
***
Pan Ho sám mi ošetřil zlomeniny a Selma se postarala o nalome-nou duši. Věděli, že v tomhle stavu neuteču, tak mne nechali být ce-lou noc a celý další den.
„Není dobré zápasit s mistrem nindžutsu. A není dobré mu před bojem říkat, že ho nechceš zranit,“ pravila moudře Selma a opatrně mi položila hlavu na hruď. Opatrnost byla vzhledem ke stavu mých žeber víc než vhodná; přemýšlel jsem, kolik bylo těch posledních ran: tři, možná čtyři, možná i pět – byly tak rychlé, že skutečně ne-vím, ale z žeber mi udělaly doslova puzzle. Proto jsem se už nezvedl. Ale na třetí stranu, o čtyři hodiny později už jsem měl hrudník jako dřív, i když, pravda, trochu to bolelo.
Ale dostal jsem přitom takový nápad.
***
„Pane Tobiáši, nerad ruším, ale nemohl byste se prosím vrátit domů?“ Pan Ho je prostě slušňák – nejde mu odmítnout. Poplácal jsem spící Selmu po zadečku a po krátké koupeli v moři se uvelebil v hamace.
***
Příští den se ozvalo vrčení rychlého člunu a Wries s Van Vrenem se vrátili. Chvíli potom loď opustila bariérový útes a vydala se na oceán.
Celou dobu jsem se choval nesmírně uctivě, přestože mne Denisa častovala naprosto nesnesitelným žertíky a čínský hudební kanál jel od rána do večera.
Když jsme další noci zaútočili na turistickou superloď Iron Cin-derella, utekl jsem.
***
„Proč jsi mi neřekla, že je pan Ho nindža?“ Opět jsme s Denisou jeli na gumovém člunu, a tentokrát byla noc černá, jak jen může být černá noc v tropech. Zatažené nebe skrylo hvězdy i měsíc a v divně strnulém vzduchu viselo něco neblahého.
„Kdo ti to proz… To byla ona!“ řekla Denisa a já pochopil, že ode mne nebylo taktické prokecnout, že mi Selma prozradila, že je pan Ho nindža. Mrkl jsem za sebe, ale lodník, který nás vezl, naše tiché hlasy nemohl slyšet. Přestože tak strnulý a neblahý, vzduch hvízdal v uších a vlny ostře tleskaly pod plochým dnem.
Loď, ke které jsme mířili, vypadala takhle zezadu jako rozsvícený mrakodrap – je to skutečně velká loď. Pan Ho mi na brífinku přeď útokem vysvětlil, jak se chovat: Hlavně nikdy nezabít bělocha, a když už, ať to není Američan.
„To vždycky začnou mávat vlajkou, chřestit letadlovejma loděma a za chvíli nás honí půlka jejich flotily,“ řekla paní Dao.
„Vaším úkolem je vyděsit cestující: předvedete pár skoků, srazíte těch několik obvyklých hrdinů, a všechny budete držet v hlavní her-ně.“
„Kolik jich tam je? Pasažérů,“ zeptal jsem se.
„Kolem patnácti set. Naše posádka od nich vybere peníze a cen-nosti.“
„Dejte si pozor na ochranku, mistře,“ řekl Wries, „střílejí bez va-rování.“
„Ano,“ řekl pan Ho, „ochrannou službu sice vyřadí pánové,“ uklonil se V+W, „ale i vy je můžete zabíjet dle libosti.“
***
Blížili jsme se k Iron Cinderelle, a jak byla záď před námi pořád vyšší a vyšší, začalo mne znepokojovat, jak se tam nahoru vydrápe-me. Totiž, to že člověk… upír, umí takové věci, jako je v mém pří-padě i levitace, vůbec neznamená, že ho to zbaví strachu z výšek…
„Teď!“ řekla Denisa, něco hodila, kovově to cvaklo a náš taxikář dal prudce ZPĚT. Lano mezi magnetickou kotvou a člunem se s hla-sitým bžžžum! napnulo.
„Jsou tam žebříky, kdyby někdo spadnul. Ne že by se tak někdy někdo zachránil, ale cestující to uklidní, nemají strach se tolik opíjet a obchod kvete,“ řekla Denisa a už ručkovala. Pokrčil jsem nohy a dal se za ní – stejně mi ale nějaká vlna namočila boty.
***
„Bláááá!“ ozvalo se nad námi, když jsme byli sotva dva metry pod zábradlím. Jen jsem děkoval větru, že proud zvratků strhl bo-kem.
„Prasák jeden,“ zašeptala Denisa a muž se s hlasitým zpěvem odešel dál bavit. Levný bezcelní alkohol, to je hlavní tahák těchhle výletních lodí; levný alkohol a hazardní hry, samozřejmě. Tisíciná-sobek toho, co se ušetří na pití, je prohráno v lodních kasinech a au-tomatech, ale všichni jsou spokojeni a palubní sejfy jsou napěchova-né penězi. Tyhle lodě obvykle patří triádám, proto je protipirátská ochranka tvrdá a početná.
Přehoupl jsem se přes zábradlí a řev hudby a hukot davu rozlitého za výlohami prosklených palub prudce zesílil. Slyšel jsem v tom ra-chot kuliček v desítkách rulet, zvonění a pískání jednorukých bandi-tů, kovové chřestění pačinka, mastné pleskání karet a nekonečné šus-tění bankovek.
Denisa se na mě ani neotočila a vyrazila – cíl byl jasný. Na opač-né straně zádi se objevila Wriesova buřinka – máme zpoždění, za Wriesem se začne rojit posádka, a to už by pasažéři měli vědět, že se nemají bránit.
Vyrazil jsem také a děsilo mě, že i tady poslouchají Denisin oblí-bený čínský hudební kanál – ke všemu asi tak sto padesát ožralých Japonců zrovna performovalo sborové karaoke – připadal jsem si jako křižák u Domažlic.
I můj cíl byl jasný: navigační místnost. Ono se totiž strašné špat-ně utíká, když nevíte, kde jste – krom toho, že uprostřed oceánu.
Naprosto jsem netušil, kde na takovéhle lodi navigační místnost je, ale odhadoval jsem, že někde hodně nahoře. Takže jsem se vytáhl na další palubu – bylo to tam samý záchranný člun a řev hudby ohlu-šoval.
Odrazil jsem se a vyskočil o další patro výš…
„…hej! Vy! No vy v té maškaře, podejte mi míč!“
„Já?“ píchl jsem se prstem do hrudi.
„Vidíte tu někoho jiného v maškaře?“ rozpřáhl muž s šedivými, pečlivě nakadeřenými vlasy ruce a celá společnost se rozesmála. Byl jsem na sportovní palubě a tlupa bílých Američanů v bílých sportov-ních šortkách a bílých sportovních košilích tam ve světle bílých re-flektorů hrála nějakou nepochopitelnou bílou americkou hru.
„Tak necivte a šup pro míč!“ Dáma měla trochu připodroušené oči a i pravá americká demokratka se mezi tolika úslužnými Číňany začne cítit jako otrokář.
Všichni se znovu rozesmáli.
„Tam, no, tam! Snad to není tak složité,“ ukázala mi další dáma.
Protože jsem nechtěl poutat pozornost, natáhl jsem se a míč jim skutečně hodil – jenže, jak už to tak bývá, takovíhle lidé, v noci, v Orientu, ti vás prostě nenechají. Obzvlášť, když oni jsou v bílém a vy v černém.
„Hej pžžžíteli, potžžžebujem někoho, aby nám fandíííl,“ napodo-bil ten první muž přízvuk, s jakým anglicky mluvívají Číňané.
Zatahal jsem se za svůj nindža-dres: copak v tom vypadám jako roztleskávačka?! Na okamžik mi blesklo, jak tam skáču, v rukou dva oranžové chocholy a řvu: „Jupí-jou! Naši, do toho!“
„Tak co je, šikmoočko!?“
Narovnal jsem se a muž, který ke mně nakročil se zastavil: „Fre-de, nemá najednou nějak rovná záda? Co kdybychom mu nasypali do kalhot trochu ledu?“
„Dobrej nápad,“ Fred vytáhl z kyblíku šampaňské, zvedl ho, a v tom okamžiku se ze spodních palub ozvalo ženské zaječení a dávka ze samopalu: někdo tam střílel do stropu a kulky nám poměrně dra-maticky trhaly prkna pod nohama.
„Bacha na piráty,“ řekl jsem a usekl Fredovi hrdlo lahve: „Takhle prý otvírají šampus.“ Proběhl jsem kolem nich, odrazil se od zábrad-lí, a než vůbec začali otáčet hlavy, zmizel ve tmě.
Fredovi tekl přes ruku šumivý gejzír.
***
Široká prosklená nástavba nahoře nemohla být nic jiného než můstek, a navigační místnost bude poblíž. Tušil jsem, že mě „naši“ asi zrovna začínají postrádat.
***
„Ahoj kluci,“ otevřel jsem dveře na můstek, „kdepak máte ma-py?“
„Map… cože?“ nevěřícně řekl důstojník v bělostné uniformě ob-šité zlatem. Byl to běloch.
„Mapy.“
„Vy jste pirát?“
„Proč by pirát nemohl chtít mapy?“ Protože jsem mu mířil čeze-tou na břicho, kývl a jeden z Asiatů v ne tak obšité uniformě odběhl do vedlejší místnosti.
„Jaké mapy přesně?“ vystrčil vzápětí hlavu.
„Hmm… blízké i širší okolí,“ zatočil jsem rukou a přibodl me-čem dalšímu muži dlaň k pultu:
„Nechcete-li mrtvé, nezvoňte na ochrannou službu, prosím,“ řekl jsem a střehl se ukázat upíří oči – čím méně toho o mně vědí…
Po pultu stékala krev a všichni na ni nevěřícně zírali.
„Tady,“ Asiat položil na mapový stůl velkou roli povoskovaného papíru. Určitě mají i počítačovou variantu, ale na papíru je lepší roz-hled.
„A sakra,“ řekl jsem. Ne že bych byl v zeměpise až tak slabý, ale ani blízké ani vzdálené okolí jsem nepoznával a popisy byly v čínšti-ně:
„Kde jsme?“
„Tady,“ ukázal ozlacený doprostřed velké modré skvrny.
„Aha. Začněte prosím tím, jak se jmenuje tady to moře kolem.“
Muž, který přinesl mapu, mne malíkovou hranou švihl do zápěstí s pistolí. Nemusel jsem dělat nic – ruku si zlomil sám. Od toho oka-mžiku začali být všichni roztomilí a vstřícní.
„Jsme v Jihočínském moři, přibližně osmdesát námořních mil ji-hozápadně od Macaa.“
„Kolik je to v kilometrech?“
„Asi…,“ opletený zacvakal malými korálky na počitadle vedle obrazovky radaru, „asi sto padesát kilometrů.“
Vida, dobrá zpráva, to bych měl uplavat jako nic.
„Pozor na oči,“ řekl jsem a rozkopl vysílačku (chabá sice, přesto ale výmluva, kdybych na další cestě narazil třeba na pana Ho) – ne-mohl jsem loď zatím opustit, v mém plánu chyběl ještě jeden veledů-ležitý detail: „Kde je nejbližší kuchyň?“
„Kuch… ??? Dvě paluby pod hlavní palubou.“
„Fajn. Jo,“ zastavil jsem se s rukou na klice, „na lodi je spousta pirátů, tak radši kormidlujte a do ničeho se nežeňte. Nejsou to zrovna dobráci. Jako já.“
Dívali se na mě trochu nechápavě.
***
Seskočil jsem asi patnáct metrů na druhou sportovní palubu, pak na palubu se záchrannými čluny, pak…
„Sakra!“ stáhl jsem se od okna (výlohy) – Wries by mne mohl vi-dět i ze světla do tmy. Zahlédl jsem, že olupování pasažérů jim jde docela dobře i beze mě. Otevřel jsem dveře, proklouzl do služební chodbičky (dimenzováno na Číňany) a kolem prosklených dveří hlavní herny se prohnal tak rychle, že si mě nikdo nemohl všimnout.
Teď jen nepotkat… myslel jsem na část posádky, která šla s Van Vrenem, paní Dao a jejím Strážcem vyloupit lodní trezory. Na po-kladníka si nesli poměrně ošklivé donucovací nástroje.
***
„Kuchyně, kuchyně, kdepak jsi,“ drmolil jsem a sprintoval po še-divém běhounu a elektrická světla svítila nezvykle ostře – to ty oči… Cítil jsem připálený olej, ale v bludišti chodeb jsem naprosto neod-hadl odkud.
Maličký stevard se krčil za umělou palmou na nejbližší křižovat-ce.
„Ke kuchyni, švihej!“ plácnul jsem ho mečem přes záda.
***
Kuchyň byla zalitá jasným světlem a liduprázdná. Na dlouhých sporácích se připalovala spousta jídla a po zemi byla rozlitá mastná polévka; střelba ze samopalu byla zřejmě slyšet i sem. Zavřel jsem stevarda do příručního skladu potravin:
„Začni se ozývat tak za hodinu, dřív ne, jasný?“ udělal jsem na něj upíří oči, a myslím, že pochopil.
Přeskočil jsem louži polévky a ve stále houstnoucím dýmu době-hl ke stolu na přípravu syrové zeleniny:
„Tak kdepak to máme, nůž, nůž… Tady!“ skoro ihned jsem na-šel, co jsem potřeboval. Teď teprve mi došlo, že můj plán prostě ne-má chybu.
To, co jsem potřeboval, byl velký čínský sekáček – zdejší kuchaři s tím krájejí všechno. Pravda, nemusel to být zrovna sekáček, ale potřebuju něco širokého, plochého a z kvalitní oceli – a kde je Číňan, tam se jí, a tam je i sekáček. Ani dnes mne samozřejmě nepustili bez řemení a výbušnina na krční páteři mě už od prvního kroku špatným směrem vážně svědila.
Vymyslel jsem to takhle: jestliže popruhy nejdou sundat, aniž by kumulovaná nálož nevybuchla, co pod ni něco zasunout, něco ostré-ho, pevného a širokého – třeba například sekáček. Výbušnina samo-zřejmě vybuchne a samozřejmě mě složí – ale nerozdrtí mi obratle. A zbytek už bude jen na mých neustále se zlepšujících regeneračních schopnostech. Hlavní problém je, aby mne, zatímco budu mimo, ne-našli. Takže to udělám následovně: zasunu sekáček mezi výbušninu a záda, použiju levitaci a dokloužu co nejdál od lodi. Až můj signál zeslábne, nálož se automaticky odpálí a já spadnu do moře – za tím účelem jsem si právě cpal za kimono kila nerezových příborů, dokud jsem z nich neměl chřestivou pneumatiku. To by mě mělo – a pěkně rychle – stáhnout pěkně hluboko – jen doufám, že ne příliš.
„Sbohem, přátelé,“ usmál jsem se do černého dýmu z hořících potravin a myslel na paní Dao a její sebranku. Ten sekáček je vážně fajn – klínovitá čepel odkloní výbuch trochu do strany, takže to celé nedostanu do zad, ale část energie se změní v rotaci – mou rotaci. Snad mi to nepřekroutí vaz.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:56 am

Teď se jen nepozorovaně dostat na palubu.
***
Chodby byly plné smradu a čoudu – pro mě to byla vůně svobo-dy. Od herny se ozvaly dva výstřely a pád těla – v kovové lodi je všechno slyšet. Slyšel jsem i vzdálený řev – pokladník asi nechce prozradit hesla k trezorům.
„Já se jednou vrátím,“ zašeptal jsem a myslel na loď, na které jsem strávil poslední měsíc a na všechny ty příjemné lidi, které jsem tam poznal.
„Vrátím se a pozvu vás do Nočního klubu, přátelé.“
***
Odněkud z lodi se ozvala intenzivní střelba. Podle všeho se do toho obula ochranná služba. Tím lépe, aspoň si mne nikdo nevšimne. Vykoukl jsem na levoboku a tato část paluby nebyla osvětlená. Ni-kde nikdo, jen shora ze sportovní plošiny se ozývalo bílé ječení. Za-vřel jsem za sebou a stoupl si pod schody, pro jistotu – v mracích se zablesklo a za pár okamžiků zaduněl hrom. Není lepšího okamžiku na útěk než za bouře, pomyslel jsem si, ale spíš to byl Ten druhý než já – já jsem v tom záblesku (nechtěně) uviděl neuvěřitelnou výšku k hladině a poněkud jsem zapochyboval o kvalitě svých plánů.
Ale co.
Sundal jsem si kuklu a rozhrnul kimono – kov sekáčku na krku docela studil.
„Ták…,“ špička hladce zajela pod okraj nálože, „ještě kousek…“
Znovu zahřmělo.
Tentokrát ale nějak podezřele blízko.
***
Něco vlhkého mne lechtalo na levé tváři. Otevřel jsem oči a místo kovových schůdků na Iron Cinderelle jsem těsně nad sebou uviděl nějaká prkna.
Prkna? Kde to sakra…?!
Zkusil jsem se pohnout, a vůbec, ale vůbec nic jsem necítil – na-tož pohyb. Vzápětí mi vše došlo: podle skřípání trupu, podle syčení vln, podle vůně, podle frčení plachet…
***
Sliby se mají plnit – splněné sliby dělají muže mužem. Skutečně jsem se na loď paní Dao vrátil, jen jsem nečekal, že to bude takhle brzo.
***
Ošklivé zklamání, a přitom ten plán byl tak dobrý až dokonalý. Vzhledem k nepohyblivosti mi nálož zničila míchu, fajn, to znám, a v hrobě bylo hůř, ale co mě to sakra lechtá na tváři?
Stočil jsem oči dolů.
Na holé hrudi mi seděla velká rezavá krysa a to lechtání byl její růžový čumáček. Kupodivu, byla to opravdu krysa, ne potkan – strá-vil jsem v kanálech spousty času, takže vím, že skutečná divoce žijící krysa je hodně vzácné zvíře. Toto vzácné zvíře, trochu polekané po-hybem mých očí, couvlo a já zjistil, že jsem krysami doslova obleže-ný. Nevím, obvykle se o nich říká, že smrdí, tyhle ale voněly po obilí – zadoufal jsem, že pícnin je k dispozici dostatečná zásoba, protože jinak by mohl nastat drobný problém, kdyby dostaly hlad. Jenže co jsem viděl, žádné stopy po jehlovitých zubech jsem na sobě neměl – jako každý s (čerstvě) přetrženou krční míchou jsem sice necítil tělo od krku dolů, ale protože jsem na sobě měl jen rozedrané kalhoty od kimona, kousanců bych si všiml.
Ležel jsem v malé komůrce ne větší než rakev, spárou mezi prkny pronikal šedivý přísvit, vítr hučel nějak o hodně víc než normálně a loď byla silně nakloněná – s tou bouří na Iron Cinderelle asi skončilo hezké počasí – vzápětí jsem uslyšel, jak po palubě začíná bubnovat déšť.
Krysa mi zase začala očichávat tvář. Mluvit jsem nemohl, dýchat zatím také ne, tak jsem na ni foukl jen vzduch, který se mi vešel do pusy. Zvíře si tak směšně začalo mnout čenich. Když jsem na ni fou-kl podruhé, krysa tiše kýchla, uraženě se odvrátila, dvakrát se mi otočila na hrudi kolem dokola a uvelebila se k spánku – všechna zví-řata, co mne obklopovala, také dřímala.
Jasně!
Tak tohle jsem v Upírech trefil taky dost dobře – zvířata nás mají ráda. Proto se Kocour k Hanako tak lísal!
Za okamžik mi došla ještě jedna věc – daleko důležitější – páteř nepáteř, nebyl jsem v limbu déle než tři dny (říkal můj smysl pro čas). Což je proti několika týdnům mrtvolného bezvědomí v rakvi víc než pokrok.
Za jak dlouho se asi budu moci hýbat?
Místo planých úvah jsem raději napodobil krysy a usnul,
***
Když jsem se vzbudil a viděl ještě hustší záplavu rezavých kožíš-ků, s hrůzou mne napadlo, co když ta přitažlivost platí i na pavou-ky?! Dobře jsem si vzpomínal, jak na mě v pirátské vesnici přestou-pil ten deseticentimetrový chlupatý…
Někdy je bezmoc vážně hrozná.
I když, skrz tolik špičatých bílých zoubků by se neprotáhla ani ta nejpřítulnější tarantule.
Miluju krysy.
Nebylo co na práci, tak jsem studoval sociální vztahy v rezavé komunitě a střídavě jsme s Tím druhým vymýšleli knihu – pokračo-vali jsme v té o drsňákovi, co ho mimozemská technologie nutí dělat věci, které nechce, jenže drsňák bude mít na rozdíl ode mě kliku – náhodný výstřel ho náhodou osvobodí a ještě tím získá epesní žlutou zornici.
Zrovna jsme se přeli, jestli drsňákovi dát do začátků nějaké su-pervozidlo, a když, jak se bude jmenovat, když se krysy rozprchly jako jeden muž. Za okamžik se paluba nade mnou zvedla: pan Ho.
Oči jsem měl zavřené a hrál mrtvého brouka: Zvedl mi nohu, ne-chal ji spadnout a pak mne pěstí klepl do kolena. Aha, zkouší reflexy, zřejmě mému bezvládí nevěří tak zcela – přece jen, sledoval mé zlepšující se regenerační schopnosti celou dobu.
***
Druhého rána mne začaly mravenčit ruce, a když jsem chtěl, mohl jsem se nadechnout. Ryzák, jak jsem si pojmenoval velkou krysu tábořící na mé hrudi, vyskočil až ke stropu, když jsem na něj poprvé zafuněl skutečně od plic. Pak mi chvíli rozdurděně běhal po břiše, a měl jsem pocit, že cítím i jeho tlapky.
***
Další den se pocit změnil v jistotu – ke všemu jsem už dokázal pohnout i prsty. Ovšem největší atrakcí byla bouře:
Loď jela nakloněná, že jsem se sesypal do rohu, pak jela rovně, ale tak rychle, že přes vlny doslova skákala. Krysy si chytře odsedly, jinak by životní cesta mnohých z nich skončila pod mým tělem. Byla to docela zábava: vlna nás vždycky vykopla nad prkna, všechna zví-řata rozcapila nohy ve vzduchu a pak jsme dopadli – já vydával rány vskutku dunivé. Ryzák mi seděl na prsou, očka se mu blýskala, a vypadal, že se taky baví.
Bouře trvala tři dny a prkenná masáž mi věru svědčila, protože po oněch třech dnech jsem byl na někoho, komu na vazu vybuchla bomba, skoro v pořádku.
Čtvrtý den se počasí usadilo.
***
Zrovna jsem drbal Ryzáka za ušima, když se vystartoval schovat. Za chvíli už mne pan Ho klepl do kolena a má noha sebou zbaběle škubla – tenhle reflex neumíme potlačit ani my.
Poklop nade mnou sice zapadl, ale podle vzrušeného povykování a divného bouchání po palubě asi ne na dlouho.
***
„Tak pojďte, pane Tobiáši,“ řekl pan Ho a vytáhl mne ven.
Abych pravdu řekl, na tento okamžik jsem se příliš netěšil. Když jsem předtím plánoval útěk, měl jsem se příště s paní Dao setkat v situaci, kdy ona klečí a prosí mne o život.
Dneska to nějak nevypadalo.
***
Loď plula na zadoboční vítr, takže byla trochu našikmo, ale moc se nekývala. Oceán byl šedý, a nízko nad stěžni bobtnaly tmavé mra-ky.
Na palubě byli všichni. Koutkem oka jsem zahlédl Denisu – Sel-mu jsem neviděl. Snažil jsem se tvářit drsně, jak jen to v rozervaných vlajících kalhotách od kimona jde. Co bylo horší, pan Ho mě posta-vil, a tak dobře na tom zase nejsem.
„Zklamal jsi mne, Evropane,“ řekla paní Dao a z tónu jejího hlasu jsem neměl dobrý pocit. „Kvůli tobě zahynulo jedenáct členů mého mužstva a přišli jsme dokonce o jeden člun s penězi.“
„To mě teda fakt rve na kusy,“ řekl jsem a uvědomil si, že jednu výhodu mé postavení přece jen má – už si nemusím hrát na slušného hocha a můžu s nimi mluvit, jak zaslouží.
„Ty budeš ke všemu drzý?!“
„Co bys tak řekla…?“ nemohl jsem si vzpomenout, jak se anglic-ky řekne tlačenka, tak jsem aspoň udělal ksicht.
„Tohle tě bude také mrzet.“
„Polib si, jestli dosáhneš,“ zavrčel jsem a posádka zděšeně zabod-la pohledy do paluby. Já jsem se díval paní Dao do očí a obzvlášť odporně se usmíval. Vstala, a viděl jsem, jak jí blednou klouby zaťa-tých pěstí:
„Evropane, z mé lodi ještě nikdy nikdo neuprchl, takže nakonec všichni děláte, co chci já. Někdy to trvá déle, někdy ještě déle, ale nakonec se zlomíte. A jste šťastní, když mi můžete políbit nohy.“
„Takovýho zvrhlíka bych chtěl vidět… Moment, pod tím sádlem máš vážně nohy?“
Prásk!
Najednou jsem ležel. Prkna vyhlazená dlouholetým drhnutím jsou takhle zblízka pozoruhodná.
„Není třeba se s ním špinit, pane Ho. Náš Evropan se mne jen snaží rozčílit, abych se unáhlila a zabila ho. Nikdy se neunáhluji, Evropane. Nikdy.“
Pomalu jsem vstával a z jejího hlasu se mi tam, kde lidé mívají žaludek, něco střídavě svíralo a točilo. Něco hodně studeného.
„Kecy,“ řekl jsem a soustředil se, abych se udržel rovně. Když ke mně nakročil Strážce a ona ho zastavila, dodal jsem:
„Netroufáš si, žluťasi?“ a udělal na něj všeobecně srozumitelné, byť nepříliš slušné gesto. Mohl by mě třeba hodit přes palubu. Sva-lovcův obličej potemněl.
„Věř mi, Evropane, my se budeme bavit také – a trochu déle než ty,“ řekla paní Dao. Posádka se servilně zasmála, přitom moje vtípky byly rozhodně lepší. I Denisa se zasmála. Co mne znepokojovalo, byla taková divná konstrukce, kterou jsem zahlédl za sebou, když jsem se zvedal. To byly asi ty rány, co jsem slyšel dole u krys.
„Takže, Evropane, po tom, co jsi udělal, bude následovat trest… Přísný trest,“ dala důraz na slovo přísný, a dívala se na onu konstruk-ci za mnou. „A,“ mávla rukou, jako by si vzpomněla na něco veledů-ležitého, „vím, že neumíš náš jazyk, tak ti prozradím, o co se moji lidé v této situaci sázejí: za jak dlouho začneš řvát.“ Zase mávla ru-kou a zase se usmála. Úsměv nevypadal příliš povzbudivě a gesto asi znamenalo něco jako začněte. Musím říci, že jsem zažil i pár hezčích chvilek – asi tak celý uplynulý život.
***
„Nebraňte se, pane Tobiáši, budete to mít jen horší,“ pan Ho mi zkroutil ruku a otočil mne ke konstrukci: byla to taková postel s vy-sokými pelestmi, ale bez toho, na čem se obvykle leží. Celá byla ze skutečně bytelných trámů a nahoře na pelestech byla řetězová pouta s pákovými napínači.
„Skřipec? To je dost slabota,“ řekl jsem, a přestože mi pan Ho dr-žel hlavu dole, zahlédl jsem několik obdivných pohledů.
To jsem tvrďák.
Možná nebyly obdivné, ale útrpné.
Pan Ho mne racionálními katovskými pohyby (které si tak dobře pamatuju od Pátera Koláčka) připoutal a napínáky vyšponoval mezi pelestmi. Cítil jsem, jak mi docela příjemně křupe v páteři; hloupé bylo, že jsem si neměl o co opřít hlavu, a svaly na krku nebyly po výbuchu ještě zdaleka co dřív. Jak jsem se kroutil, zachytil jsem i Denisin pohled – zdálo se mi, že má podezřele vlhké oči.
„To asi, jak se smála těm tvým žertíkům, chytráku,“ řekl Ten druhý.
„Hej, tlustá dámo, to je všechno?“ zvedl jsem hlas.
„Ne, tohle není všechno. Nevěřil bys, Evropane, takhle se poprvé ptali všichni. A nakonec i ti nejtvrdší z vás plakali, aby se na postel nemuseli vrátit. Ale je to taková naše tradice, po každém pokusu o útěk… Jen jeden to zkusil čtyřikrát,“ znovu ten úsměv. Skutečně mě zajímalo, jak to s ním dopadlo: I v této situaci pro mne bylo nepřed-stavitelné, že na téhle lodi dožiju – to v mém případě může znamenat i stovky let. Stovky pokusů o útěk. Stovky…
Přistoupil Li Pao, zkusil, jak jsou řetězy napnuté, a trochu mne překvapil, že pode mne dal kovové umyvadlo. V tom okamžiku se strhlo obvyklé sázkařské hulákání. Li Pao zvedl ruce – v pravé měl elektronické stopky, v levé něco, co jsem neviděl.
Pak ano: byla to velká, ale jinak obyčejná mince.
To mi snad chtějí dát pupendo?!
***
Ta mince byla stříbrná.
Li Pao mi ji položil na břicho.
***
Nebylo to ani nijak dramatické – prostě si jen představte, že vám někdo položí na břicho minci, která má stabilních tři sta stupňů.
Bolelo to tak, že jsem si po pěti vteřinách myslel, že se zblázním.
***
Po deseti vteřinách jsem věděl, že to, že zatím neřvu, je největší výkon mého života – mince se mi zatím zvolna propálila pokožkou a pokračovala dál. Bolelo to stále víc.
Postrach mi kdysi říkal, že v podobné situaci je třeba se chovat, jak to nepřátelé čekají: „Když chtějí, abys řval, řvi, když chtějí, abys plakal, plač – nikdy to ale nepřeháněj, mohlo by je to začít bavit.“
Fakt dobrá rada.
Po patnácti vteřinách jsem zjistil, že tak dlouhých patnáct vteřin asi nikdy nikdo nezažil – ale pořád jsem nekřičel.
Když jsem jako v mlze uviděl chtivé tváře posádky, tehdy jsem se rozhodl, že jim zkazím sázky. Žádná statečnost, žádné vyšší principy, ale prostá škodolibost. Rozhodl jsem se, že já bolestí křičet nebudu.
Všiml jsem si, že jejich tváře nejsou jako v mlze, ale že jsou sku-tečně v mlze, přesněji v dýmu, který mi stoupá z břicha.
A já pořád, co to tady tak smrdí.
***
Za chvíli Li Pao přidal druhou minci – asi za to, že mu propadl tiket. O moc horší už to nebylo. Nikdy by mne nenapadlo, že mi bu-de vadit, když mi dávají peníze.
***
Když nebe na východě začalo šírat, měl jsem z toho kdovíproč radost. Noc nebo den, bolelo to pořád strašně. Alespoň už jsem vě-děl, proč je pode mnou to plechové umyvadlo – byly uzavřeny i sáz-ky, za jak dlouho se mince propálí skrz.
Tak aby to cinklo.
Pořád jsem nevydal ani hlásku a obdivných pohledů přibývalo. Každého z nich vlastnoručně zabiju, mám na to stovky, stovky let.
***
Abych nelhal, nekřičet jsem dokázal podvodem – když už bolest nešla vydržet, předal jsem tělo Tomu druhému – a ten řval celou do-bu, akorát to nebylo slyšet.
K polednímu první z mincí zazvonila o umyvadlo. Den, jako když zlaťák cinkne o stůl. Stříbrňák.
Druhá vypadla až k večeru, nějak jí to trvalo. Vzal jsem si tělo od Toho druhého zpátky – nevypadal moc dobře, chlapec.
***
Kolem byla opět celá sestava.
„Nerada to říkám, Evropane, ale obdivuji tě. Tohle jsem ještě ne-zažila.“ Polib si prdel, tlustá krávo! zařval jsem z plných plic – v duchu. Dokud jsem na skřipci, nechtěl bych ji naštvat – a vůbec bych ji nechtěl naštvat – věčné služby na pirátské lodi se mi jevily jako poměrně lákavá varianta budoucnosti.
Pan Ho odstrčil umyvadlo a spustil mě dolů. Lýčenou tašku měl na rameni, tak mi rovnou ošetřil rány a snesl mne domů do klece.
***
Nejdřív jsem si myslel, že když mince vypadly, tak je to v pohodě – krutý omyl. Bolest sice ustala, ale něco stříbra se mi zřejmě dostalo do těla, takže mi bylo skutečně, ale skutečně mizerně. Pravidelné pohyby lodi mne pravidelně pohupovaly v hamace a já se i bez toho cítil, jako bych včera vypil litr čistého lihu.
Nalačno.
„Nemáš hlad?“ zeptala se Denisa.
***
Když jsem se probral, už mi bylo lépe. Byl jsem zabalený do obou našich spacáků a nad vrškem klece byl plátěný stan, o který bubnoval déšť. Denisa nacvičovala stínové kung-fu. „Pověz mi, pro-sím tě, jak můžeme my upíři spáchat sebevraždu?“ pokusil jsem se nadzvednout hlavu.
„Nejde to,“ nepodívala se na mne a pomalu vytáčela šroubovitý úder pěstí, svaly na předloktí jako provazy.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:56 am

„Dubový kůl do srdce?“
„Ne.“
„Useknout hlavu?“
„To sroste.“
„Stříbrná kulka?“
„Taky ne.“
„Nechat se rozsekat na kousky?“
Denisa neodpověděla a svaly se jí napjaly ještě o trochu víc. I když, nechat se rozsekat na kousky, s naší životaschopností… asi dost hloupý nápad i na sebevraždu.
Zase jsem usnul.
***
Další den vypadal stejně jako předchozí, akorát mi bylo daleko lépe. Mrkl jsem si na břicho a po spáleninách už zbývaly jen dvě kulaté rudé skvrny.
„Něco k jídlu?“ Denisa ke mně zákeřně přistoupila z boku, jed-nou rukou mi stiskla obě zápěstí, a byť jsem se bránil ze všech sil, rozhrnula spacáky a začala mi – velmi pomalu – masírovat spáleniny mastí pana Ho.
„Nejdřív bych bral nějaké kalhoty, kdyby ti to nevadilo.“
„Jasně,“ rozbalila spacáky úplně a navlékla mne do kraťasů.
„To bych zvládnul i sám,“ řekl jsem, když mi guma mlaskla o pupek.
„Tím bych si nebyla tak jistá.“
Já taky ne.
Zavolala nahoru, pan Ho spustil košík s rybami a připravila jídlo. Když jsem chtěl slézt z hamaky, s údivem jsem zjistil, že to nedoká-žu. Denisa mne zvedla, položila na palubu, sedla si za mne, opřela si mou hlavu o stehno a začala mne krmit brčkem. To už tu jednou by-lo.
„To přejde, i stříbro se časem metabolizuje, musíš teď akorát hodně jíst,“ zadrnčela mi na žebra, až jsem se zakuckal.
Po jídle jsem nikam nespěchal a Denisa asi také ne – pootočila mne na bok a začala mi masírovat krk: „Tady už to máš docela v pořádku,“ přejela místa, kde vybuchla nálož. Cítil jsem pod tváří hladkou voňavou kůži a bylo mi fajn. Podle všeho mne, když jsem byl v limbu, oholila – asi abych při podobných příležitostech neškra-bal.
Za tři dny už jsem dokázal jíst sám a za další tři začal s Denisou cvičit stínové údery. Pravda, bylo mi daleko lépe, než jsem dával najevo, ale je docela fajn, když si nemusíte sami připravovat jídlo. I tak pan Ho nad mými regeneračními schopnostmi (opět) pozvedával obočí. Choval se ke mně, jako by se nic nestalo, jako by nebylo útě-ku ani mincí.
„Deniso, řekni mi, co jsou zač?“ počkal jsem s otázkou, až mi podá sklenici s krví. Bylo naprosto jasné, koho myslím, a nemůžou to být zas až taková tajemství, aby mi je nevyjevila. Přesto neřekla ani slovo, krom připomínky prvního lodního pravidla, že každý ví jen to, co musí vědět. – Na toto téma se odmítala bavit (psát) i v po-topených lodích. Vždy jen vrtěla hlavou, až jí vlasy vířily. A to je problém.
Jak mám vymýšlet plány na útěk a na pomstu, když nevím, kdo jsou moji nepřátelé, nevím, co dokážou, nevím, s čím počítat. Přesto-že jsem se v Upírech párkrát až neuvěřitelně trefil, nemohu počítat s tím, že Wries s Van Vrenem, pan Ho, paní Dao, její Strážce a ještě bůhví kdo na lodi má schopnosti, jaké jsem přisoudil těm svým tak-zvaným Lovcům. V knize měli Lovci a vampýři přibližně stejné fy-zické fondy, jen trochu jinak rozložené – ve skutečnosti mám já pod-statně ostřejší smysly, ale oni jsou rychlejší, silnější a vůbec lepší v tom důležitějším. Nebo musím počkat, až se dovyvinu? Ale co Deni-sa? Už je určitě dospělá i na upíra a už teď je slabší než já (pravda, ne zrovna teď). Přece nezačnu, jak bude přibývat let, slábnout? Vždyť i Hanako přes svých požehnaných šest set vypadá na pětadva-cet a fyzická síla jí rozhodně neschází.
Ani o tomhle mi Denisa nechtěla říci ani slovo. Ani o tom, jestli jsou Wries a třeba pan Ho stejný druh, ani kolik let je paní Dao (jen jednou se podřekla, že naše tlustá velitelka bojovala už v první Opio-vé válce a že nesnáší Brity). Nevím sice, kdy byla první Opiová vál-ka, ale tuším, že to mělo něco společného s odtržením Hongkongu od Číny a že to bylo pěkně dávno.
Zkrátka, protože mi Denisa nechtěla nic říci, přestal jsem se s ní bavit.
Úplně.
***
Po osmi dnech ticha už vypadala hodně nešťastně. Nevím proč, ale měl jsem z toho docela radost.
„Já ti to vážně nemůžu říct. Vážně ne,“ řekla a zněla trochu plačtivě.
Seděl jsem k ní zády a tvářil se, že medituju. Už zkusila všechno: čínský hudební kanál, po jehož puštění jsme se vždy dřív hádali, jsem ignoroval – stálo mě to sice spoustu sil, ale vydržel jsem (s mincemi to byl dobrý trénink). Nedíval jsem se ani na filmy, které mi začala chytat, a jedl jsem také sám. Ona se pak začala stavět, že se mnou taky nemluví, ale vydržela to přesně do toho: „Já ti to vážně nemůžu říct. Vážně ne.“
Dál jsem se tvářil, že medituju, protože jsem měl plán: když se o věznitelích nemůžu dozvědět nic od Denisy, jediní, od koho můžu, jsou oni sami. A když vztahy v kleci dostatečně zhoustnou, dá se čekat, že to tak nenechají. I upír je společenský tvor, a když osm dní nemluví, může to ukazovat na nějaký problém, a to je třeba pro-zkoumat, protože upír s problémy určitě nebude tak výkonný jako upír bez problémů.
A snížená výkonnost přináší finanční ztráty.
Trvalo to dva týdny.
Pak za mnou přišel pan Wries na nezávazný hovor.
***
Denisa už ani nevstávala z hamaky a nepřevlékala se. Občas jsem cítil, že se na mě dívá, a než co jiného byla v těch pohledech nená-vist.
Jsem rád, když mé plány vycházejí.
„Mistře, jak jde život?“ Wries si nahoře pod plachtou proti dešti postavil židli, v ruce dýmku, a hodil mi krabičku camelek a zapalo-vač.
„Pan Wries,“ řekl jsem překvapeně a otočil se, abych na něj viděl, „…abych pravdu řekl, ne moc dobře,“ zapálil jsem si.
„Copak? Nějaké potíže? Nepohodlí? Nemoc?“ jeho hlas zněl vážně starostlivě.
„Nevím…,“ vypustil jsem kroužek (už mi to jde).
„Vaše přítelkyně – Selma – sice zemřela, ale nikdo by jistě nebyl proti, abyste si našel novou. Stačí říci.“
„Zemřela?! Co se stalo?“
„Taková lapálie,“ mávl rukou, pak se vzpamatoval, že dnes je tu vlastně za dobráka: „Při té velké bouři, jak jste utekl, spadla do moře a nikdo si toho nevšiml. Byl tu pěkný zmatek, z Iron Cinderelly po nás stříleli rakety, do toho to počasí, noc… Navíc prý byla nějaká nemocná, stále zvracela, to je pak hned,“ pěchoval si tabák palcem. Vír vzduchu mi odtrhl popel od cigarety a na dlouhé vteřiny ho držel téměř na jednom místě. Povolil jsem v soustředění a popel se rozlétl do stran. Asi náhoda.
„Fyzicky jste tedy v pořádku? Nebo vám mohu obstarat psací stroj, kdybyste chtěl psát…?“ škrtl a zabafal.
„Pravda, trochu se nudím. Knih tu asi moc nebude, že?“
„Pokud neumíte čínsky nebo si nechcete přečíst anglický překlad Upírů,“ zatvářil se nešťastně, sundal si brýle a dokonale lidským ges-tem si začal mnout kořen nosu.
„I když…,“ zmlkl jsem.
„Ano?“ nasadil si skla a jeho pohled se mi zabodl do očí.
„To byste asi nechtěl.“
„Jen se vyslovte, mistře, směle do toho,“ usmál se a já cítil, jak se žraloci hluboko pod lodí rozprchli do stran.
„Dobře… Nemohl byste mě učit? S mečem?“ řekl jsem rychle a tak zakřiknutě. Obvykle to působí, žádost o výuku v čemkoli – na samolibost žádaného. Wries se na mne podíval hodně zkoumavě, určitě tenhle postup zná taky.
„To, že mě chcete zabít, pro mne není tajemstvím,“ tak trochu tá-zavě zmlkl.
„Pravda, ne že bych vám zapomněl, co jste udělal v Praze, to ni-kdy. Ale…,“ odmlčel jsem se, „co bych z toho měl? Utéci se nedá… a nějaký pocit zadostiučinění? Sebeuspokojení? Pomsta? Co šerm jen pro šerm – bylo by to zábavnější než tohle,“ kývl jsem na Denisina záda.
Wries nic neříkal a pozoroval pro mne neviditelný obzor. Zapálil jsem si druhou cigaretu.
Sebevražedné tendence?
„Nakonec, zkusit to můžeme,“ Wries skousl troubel, vrhl na mne ostrý pohled a odešel.
Za okamžik přiběhl námořník a odnesl židli. Zapalovač i cigarety mi zůstaly.
***
Druhého rána jsem od pana Ho dostal volné černé kimono („…ušlechtilý zápas žádá patřičné oblečení, pane Tobiáši.“), a poté co jsem slíbil, že se nepokusím utéci, mě pustili na palubu. Zauvažo-val jsem, že bych skočil do vody a už by mne nikdo neuviděl, jenže slovo je slovo. Zajímavé, vždy když mi dávali dálkové ovládání, ni-kdy slib nechtěli; možná je v tom nějaká taktika.
„Takže, mistře, jakou zbraň byste chtěl cvičit?“ Wries stál u předního stěžně, zase jen v košili, kravatu zastrčenou mezi knoflíky, buřinku do čela.
„Katanu? Tady na východě se to hodí, zdá se mi.“
„Japonský způsob, dobře tedy,“ luskl a přispěchal Číňan s meči.
***
Naučil mě, jak stát, jak se krýt, jak ustupovat, kolik síly použít, abych nelámal čepele, a samozřejmě jsme i bojovali.
Za týden jsem zjistil, že se na celodenní řinčení těším. Nejenže se na lodi vůbec nic jiného nedělo (drželi jsme kurz a někam spěchali), ale šerm mne začal bavit a zlepšování fyzičky nevadí nikomu. A co si budeme namlouvat, Wries je asi nejlepší učitel na Zemi.
„Umíte-li ovládat meč skutečně dobře, nikdo se střelnou zbraní proti vám nemá šanci – v chodbách a místnostech, samozřejmě,“ říkal mi často, a přestože jsme šermovali na kývající se a zrádně se naklánějící palubě, nikdy mne nezranil: vždy čepel dokázal zastavit; pouze když jsem udělal obzvlášť hrubou chybu, nespokojeně mne naplocho pleskl.
Pak, po čtrnácti dnech intenzivního výcviku, udělal chybu on.
***
Věděl jsem, že se den ode dne zlepšuju, koordinace upířího těla je skutečně mnohonásobně lepší než lidského, ale na Wriese jsem zatím neměl – rychlost a pružnost jeho pohybu je skutečně neuvěřitelná, a navíc mate jeho tloušťka a zdánlivá neohrabanost – vždy se mi zdálo, že pohyb prostě nedokáže dotáhnout, ale on to vždy dokázal. Tedy až do onoho dne.
Věděl jsem, že to jednou musí přijít. Každý dělá chyby.
***
Dvakrát jsem Wriesovi sekl proti krku, jako vždy bez problémů paríroval, ale já tento amatérský pokus použil, abych zkusil fintu, která mne napadla v noci. Sehrál jsem, že mne tvrdost obrany rozho-dila, on samozřejmě zaútočil, já fingovaně zakopl, ale jak jsem padal, zasáhl jsem ho patou do kolena a zároveň použil energii svého pádu k prudké vývrtce na zemi – zatímco on vrávoral dozadu, já se odrazil od paluby a přitom jsem měl dost rychlosti správným směrem, abych ho nečekaně napadl.
Což jsem neprodleně udělal.
Wries by to zřejmě vykryl, jenže právě tehdy udělal chybu.
***
Ona to snad ani nebyla chyba, ale s tím, že se paluba nakloní na opačnou stranu, než čekáte, se na lodi prostě počítat musí. Tvrdý sek proti záštitě a prudké bodnutí na nechráněný krk.
Jak snadné.
***
Wries mi hleděl do očí.
„Pane?“ řekl jsem. A sklonil čepel.
Dál mi hleděl do očí. Věděl, že já vím, že jsem ho právě mohl přinejmenším těžce zranit.
„Mohl jste mě zabít, Tobiáši,“ poprvé mi řekl jménem.
„S kým bych potom šermoval?“ zašklebil jsem se.
„Do střehu!“ řekl a meče se opět rozezvonily.
***
Zdánlivě se nic nezměnilo, ale večer, kdy si zvykl chodit nad klec na dýmku, mne poprvé pozval nahoru.
„Slib platí?“
„Ano.“
Přinesl mi novou krabičku camelek a námořník mi přisunul židli. Mlčeli jsme a pozorovali bouřlivý šedý obzor. Mraky měly sírově žluté okraje.
***
Stala se z toho nová tradice: pozorování obzoru má hodně do se-be. Pátý den se ke mně Wries naklonil a tichým hlasem řekl: „Co proti ní máte?“ očima ukázal na Denisu. Ve svištění větru nemohla nic slyšet.
„Nic. Nesnáším ji,“ pokrčil jsem rameny.
„Mhm… To se stává,“ Wries pokýval hlavou a dál jsme mlčeli.
Když už se téměř setmělo a Wries si netradičně nacpal druhou fajfku, řekl jsem: „Můžu se na něco zeptat i já?“
Na celtovině nad klecí se rozbubnoval déšť. Wries potáhl, lulka mu rudě nasvětlila tvář a tak neznatelně kývl.
„Proč jste tehdy v Praze mučili tu blondýnu? Tam v baru?“
Wries mlčel, až jsem myslel, že neodpoví: „Když jsme tam vešli, pan Van Vren si všiml, že k sobě s Agony mají… že jsou důvěrné. Myslím, že říkal něco o ruce na koleni, skoro pod sukní,“ odmlčel se a v obličeji se mu nepohnul ani sval, ale já věděl, že mne koutkem oka sleduje stejně bedlivě jako já jeho. „A Agony neutekla, přestože mohla, než jsem stihl obsadit druhý východ,“ zuby mu slabě zaskří-paly po troubeli a déšť na okamžik divoce zesílil. „Takže účel byl donutit Agony, ať s námi jde dobrovolně, nic osobního,“ prudce na mě otočil hlavu.
„Nešla,“ řekl jsem.
„Nešla.“
„Kdyby šla, nechali byste tu blondýnu být?“
„Proč vás to tak zajímá?“ stále se na mě díval.
„Byla to má sestra.“
„Nechali bychom ji být, samozřejmě,“ řekl a já už vím, jak se tváří, když lže.
***
„Dnes nemůžeme trénovat, mistře,“ omluvně zvedl dlaně druhého dne ráno: „Protože dorazíme do přístavu,“ odpověděl na můj tázavý pohled. „Navíc vás na pár dní zadeklují, tak se pořádně najezte. Za-tím,“ cvrnkl se do buřinky.
Podíval jsem se na Denisu, ale ta se za poslední dva dny snad ani neotočila na bok. Aniž bychom chtěli, pan Ho nám spustil ryby a i Denisa jedla. Ani jednou jsme se na sebe nepodívali. Že by mě slyše-la i přes svištění větru?
Chvíli po poledni zakryli mříž falešnou palubou; předtím nám vzali televizi a mně zapalovač i cigarety a pan Ho nás důrazně upo-menul, ať jsme co možná tiší. Vedle něj stál Li Pao a cvrnkal si vel-kou mincí. V kalném světle vrhala mastné bledé odlesky.
Věděl jsem, že já ani nedutnu.
***
Další tři dny jsme byli v přístavu.
Po palubě dupaly nohy nosičů vynášejících poklady a přinášejí-cích zásoby. Zelené přítmí ve spárách mezi prkny, kořeněná vůně stromů, zápach potu, bouchání beden a sudů, občas déšť. Naprosto jsem netušil, kde jsme, protože nikdo nepromluvil slovo nějakou normální řečí – samá brebentina. Druhé noci se do klihovitého zápa-chu vařené rýže a ryb přidala vůně nafty a někde kolem klece za-bublalo v silných trubkách. Takže asi nebudeme ve veřejném přísta-vu, paní Dao určitě nedychtí, aby se vědělo, že naše nenápadná dře-věná džunka má dieselovou forsáž. Chtěl jsem se zeptat Denisy, kde to jsme, ale přece kvůli troše zvědavosti neporuším svůj pracně usku-tečňovaný plán. A stejně je to jedno, šanci dostat se z klece prostě nemám. Pak jsme konečně vypluli.
***
„V pořádku?“ zvedla se paluba a pan Ho se tvářil starostlivě.
„Já ano. Ona trochu smrdí, tak nevím.“
Viděl-li kdy kdo vražedný pohled, pak já teď. Mile jsem se na Denisu usmál. Pan Ho nespokojeně nakrčil obočí a odešel, a Denisa znovu zaujala pozici tlející mrtvoly.
Když se pan Ho vrátil, čekal jsem, že přinese jídlo, ale on pře-kvapil:
„Paní Deniso, byla byste tak laskavá a přišla na palubu?“ otevřel poklop.
Denisa byla laskavá.
Asi za hodinu se do klece spustil obvyklý uklízeč s kýblem a rý-žákem a vydrhl už tak čisťounkou podlahu. Když skončil, podal své náčiní panu Ho, sbalil Denisinu hamaku, spacák i lodní pytel a hodil to nahoru.
„Co se děje?“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:57 am

Nikdo mi neodpověděl.
***
„Trénink?“ vykoukla další ráno nad mříží buřinka.
„Těším se.“
Wries se ani nezeptal, jestli slibuji, že neuteču; už bral můj záva-zek pro výcvik v šermu za permanentní.
Meče se rozřinčely a zjistil jsem, že se nějak nekoncentruju – Wries se nespokojeně mračil a údery plochou čepelí jen pršely. Spíš než na šerm jsem se soustředil na jakékoli známky, co udělali s Deni-sou. Přece ji…
„Jau!“ řekl jsem. Do hřbetu ruky to bolí.
„Nerozptylujte se, mistře, protože jinak…“
Přerušilo ho hlasité volání hlídky a na palubě vypuklo něco, čemu se obvykle říká organizovaný chaos.
„Co se to…?“ ale Wries byl dávno pryč. Kupodivu, zůstal jsem na přídi sám, meč v rukou.
Slovo je ale slovo.
Protože hlídka ukazovala někam na východ, pochopil jsem, že asi vidí loď, a vzhledem k pozdvižení asi ne jen tak ledajakou. Došel jsem k sudu s rýží, vyšvihl se nahoru a zadíval se naznačeným smě-rem.
Nebyla to loď, ale tři lodě – podle vysokých bílých křídel pod příděmi rychlé čluny – a mířily k nám. Navíc byly dost velké, při-čemž strohé hranaté nástavby působily dost vojensky. Napadlo mě celkem přijatelné vysvětlení – že byla naše džunka v přístavu, se asi nepodařilo utajit až tak zcela. Takže policejní protipirátská jednotka. Nebo armáda.
Anebo se triádám vážně nelíbilo, jak jim paní Dao vydrancovala Iron Cinderellu.
***
Posádka se začala rojit a rozestavovat po palubě, oblíbené kalaš-nikovy v rukou, mačety na zádech, nože na opascích. Mne si pořád nikdo nevšímal a nepřátelské lodě se blížily opravdu rychle.
Měl jsem pocit, že bych měl také něco dělat – přes nedávné úva-hy o sebevraždě a přes kuřácké sebedestruktivní tendence, když jde o něco jiného než o teorii nebo buzení lítosti, i já si svého života docela cením.
Z prostřední lodi se zablesklo.
Už předtím se mi zdálo, že ta trubka mířící naším směrem je ně-jak podezřelá, a on kanón.
***
Vzzzňáu!
Granát nás přelétl tak o tři metry a za chvíli v moři vykvetl vyso-ký bílý gejzír.
Prásk! Doletí k nám i zvuk výstřelu. Na to, jak byli daleko, byl i tenhle první nechutně přesný.
„Vzdálenost?“ uslyšel jsem z horní paluby obézní zachraplání.
„Čtyři a půl kilometru,“ řekl Van Vren – skoro už jsem zapo-mněl, jak zní jeho hlas.
Další ohýnek.
Vzzzňáu! Plesk – křup!
Mrkl jsem nad sebe a v plachtě byla přesná kruhová díra, tak osm centimetrů v průměru. Z látky kolem se kouřilo. A další gejzír, ten-tokrát podstatně blíž.
Proč nikdo nestřílí od nás? Krucinál?!
Vzzzňáu!
Tentokrát granát vyštípl třísku ze zábradlí na přídi. Kdyby loď zrovna najížděla na vlnu…
Prásk!
Fontána se zvedla kousek vedle a zřítila se na záď. Zasekl jsem meč do sudu a vyskočil na horní palubu k paní Dao. Nyní jsme zkrátka všichni na jedné lodi.
„Proč nestřílíme?“ tiše jsem se zeptal Wriese – stál tam spolu s celou lodní elitou. Van Vren měl oči u okulárů dalekohledu s prehis-torickým dálkoměrem a na sobě pruhované námořnické triko.
Šokující.
„Nemáme čím,“ odpověděl mi Wries koutkem úst.
„Rakety?“
„Nemáme.“
„Aspoň malé dělo?“
„Ne.“
Kurva, řekl jsem v duchu. Když je člověk v tísni, vždy začne uvažovat v mateřštině.
Svak! Svak! Svak! začaly z moře vyskakovat sice nevelké, přesto však poměrně nechutné fontánky. Na levém rychlém člunu blikalo ve stejném rytmu oranžové světýlko.
Svak! Svak! Křup!
Podle všeho to byl protiletadlový kanón, tak třicítka. Na kulomet to střílelo moc pomalu, moc krátkými dávkami a moc přesně. A taky člen posádky, který vydal to hlasité křup, dopadl dost ošklivě: rána ho skoro přepůlila a po vydrhnuté palubě byl rozstříknutý nepravi-delný obrazec krvavých tkání.
Kouřilo se z toho.
„Tři a půl kilometru,“ řekl Van Vren a paní Dao si zapálila hnědé cigáro.
„Proč nemáme rakety? Pár stingerů, nebo jak se to jmenuje…,“ nedokončil jsem.
„Paní Dao je v tomto směru trochu konzervativní,“ zašeptal Wries.
„Slyšela jsem vás, pane Wriesi… Ale máte pravdu: jsem konzer-vativní. Mám na to léta.“
Rozkvetla další řada fontánek a tentokrát na loď přestoupily dvě. Dva muži s požární hadicí postříkali průstřely, kolem nichž už se rozlézaly plamínky. Zádumčivě jsem přemítal, kolik tak asi máme nafty.
„Nádrže jsou pod čarou ponoru a je kolem nich pancíř,“
Wries mi zřejmě četl myšlenky, „ale ta osmaosmdesátka…“ Četl mi i starosti.
Vzzzňáu!
Kdyby kormidelník nezamanévroval, dostali jsme to naplno. Jas-ně jsem viděl bublinovitý vír za granátem, i jak pár metrů pod hladi-nou vybuchl.
Fontána nás tentokrát minula.
„Tři tisíce metrů.“ Van Vren to hlásil jako nudný mač v golfu.
„Co nějaká dlouhá puška?“ řekl jsem.
„Co nějaká dlouhá puška ?!“ řekl jsem trochu hlasitěji.
Paní Dao se na mě otočila, oči přimhouřené, že vypadala, jako když spí. Od mých drzostí před trestem jsme toho spolu moc nenake-cali.
„Pane Ho?“ řekla a mohlo to znamenat cokoli – třeba ať mě do-kope do klece. Ale pan Ho odběhl a vrátil se s obyčejnou loveckou puškou s dalekohledem a dvěma pětirannými zásobníky. Opravuji – ta puška zas až tak obyčejná není: tak dlouhé hlavně se nedělají dobře sto let. I ráže je monumentální. Náboje neměly olověné kulky, jak jsem očekával, ale měděné s něčím takovým namodralým na špi-ci – vypadalo to tvrdě.
Zarazil jsem zásobník a zarachotil pákou závěru. Flinta voněla stejně jako vonívala Teodorikova dílna a na zádech jsem cítil takový dlouhý chladivý dotek – pan Ho by mi přesekl páteř dávno předtím, než bych stačil na kohokoli na palubě i jen namířit.
„Prosím, k zábradlí, pane Tobiáši.“ Nehádal jsem se s ním, proto-že k lodi pochodovala další dávka z protiletadlové zbraně.
***
Stála nás další dva členy posádky. Jeden nebyl mrtvý a strašně křičel.
***
Nasadil jsem pušku do ramene, podíval se do dalekohledu a rá-zem věděl, že takhle to nepůjde. Rutinovaně jsem vycvakl západku a optiku odstranil. Moje oči jsou vážně až proklatě dobré.
Pevně jsem se rozkročil a sladil pohyby boků s houpáním lodi.
Svak! Svak! Svak!
Tentokrát dávka prolétla v naší výšce. Trs zelených banánů se rozstříkl do stran, zadrnčelo přestřelené lano a sud s rýží se roztrhl na kusy. Střepiny projektilu zabily dalšího muže.
***
Beng!
Zarachocení závěru.
Beng!
Znovu závěr.
Velké nábojnice zazvonily po palubě.
Zdálo se mi, že zbraň vůbec nekope: upíří svaly kompenzovaly zpětné rázy téměř beze zbytku.
Kulkám to trvalo trochu déle než granátům z děla. Přesto jsem obě posadil prostřednímu člunu do předního skla – jasně jsem viděl dvě sítě prasklin, které se po něm rozeběhly jako pavouci. Bohužel, sklo se jevilo značně neprůstřelné.
Beng! Beng! Beng!
Nabíječ u osmaosmdesátky už tak neprůstřelný nebyl; pravda, trefil jsem ho spíš náhodou. Po skle rychlého člunu se rozcákla krev a stěrače se rozkmitaly.
„Zásobník,“ řekl jsem, pan Ho mi ho podal a začal do prázdného páskovat patrony.
***
Ten nabíječ byl jediný člověk, kterého jsem sundal, ale moje střelba donutila rychlé čluny kličkovat, takže se přesnost jejich palby prudce snížila. Pak jsem ještě zasáhl konstrukci rychlopalného proti-letadlového kanónu, takže začal střílet úplně mimo.
„Hezky, Evropane,“ řekla paní Dao.
Divím se, jak beze mne mohli od první Opiové války přežít.
Ozvalo se zařvání silného motoru, ohlédl jsem se, a od zádě právě odrážel člun s Wriesem, Van Vrenem a Strážcem; je to přesně ten člun, co mě sem na něm dovezli – námořníci mu říkají Sedmapade-sátka.
Kormidelník prudce zatočil a poslal příď džunky proti útoční-kům; paní Dao už zatínala dlaně do madel svého dvouhlavňového kulometu.
„Čtrnáct set metrů,“ převzal jsem funkci hlásiče a mé odhady by-ly hodnověrné asi jako Van Vrenův dálkoměr.
„Posledních pět,“ podal mi pan Ho zásobník.
„Ušetříme,“ vrátil jsem mu zbraň. „Můžete mi dát kalašnikov?“
„Jistě,“ řekla paní Dao.
„Třináct set.“
Vzzzňáu!
Prásk!
Loď mi uhnula pod nohama, saltem jsem dopadl na spodní palu-bu a paní Dao oblétla podstavec s kulometem kolem dokola – nepus-tila se.
Granát z osmaosmdesátky nám smetl kus nástavby a zadní stěžeň. Všude se válela roztrhaná těla, a muži s hadicí začali spořádaně hasit.
„Jedenáct set metrů.“
Vrátil jsem se nahoru. Prkna byla posekaná střepinami a pár děr bylo i ve volných šatech paní Dao. Podle vytrhaných kousků masa asi nejen v šatech, ale tlustá dáma to ignorovala.
„Říkals jedenáct set, Evropane?“
„Ano, madam.“
„Dobrá vzdálenost.“ Zvedla ústí zbraně do výšky a vzápětí na čluny začal bubnovat ocelový déšť.
Jsem prostě básník.
Krom devastace morálky (kravál uvnitř musel být příšerný) to mělo i nečekaný druhotný dopad – střechy lodí nebyly tak pancéřo-vané jako přídě, tudíž sem tam nějaká kapka prošla.
Pak k levému člunu dorazila Sedmapadesátka a přes zuřivou pal-bu z ručních zbraní ho zahákovala.
***
Asi za deset vteřin se znovu rozrachotil rychlopalný kanón – ten ze zahákovaného člunu – tentokrát však nemířil na nás, ale na loď s osmaosmdesátkou, a takhle na blízko se dalo i trefit. Zasažené plavi-dlo prudce ubralo a stočilo se do neřízené zatáčky.
Viděl jsem, jak se nástavba pokryla kouřícími dírami a okna ze-vnitř krví.
Poslední loď ale stále útočila. Takže to není armáda ani policie, ti už by se strategicky stahovali. Triády neustupují.
Trochu mě zaráželo, že tihle ještě neukázali, co za arzenál si ve-zou. Už byli příliš blízko na nepřímou střelbu, tak projektily paní Dao neškodně jiskřily po oceli.
„Tři sta padesát metrů.“
„Kalašnikov, pane Tobiáši,“ přiběhl námořník a na rameno mi pověsil brašnu zelených zásobníků. Pan Ho už mě nehlídal, ale byl bych blázen, střílet teď po někom jiném než po aktuálních nepřáte-lích.
„Dvě stě padesát.“
Za nástavbou útočící lodi vzplálo velké oranžové světlo, zachytil jsem bleskový šípovitý tvar a plavidlo obsazené Wriesem vybuchlo v kouli ohně a dýmu.
Za okamžik mne ohlušil svist rakety a prásknutí exploze.
***
Na sto metrech spustila palbu i posádka, ale nebylo to moc účinné – spíš vůbec – a nejen proto, že náš kormidelník divoce kličkoval. Moře kolem útočící lodě rozkvetlo pod nárazy stovek střel a v šik-mých paprscích slunce pronikajícího pod mraky se objevila úžasná duha. Upíří oči jsou vážně věc.
Seskočil jsem na dolní palubu a vytrhl z bečky svůj meč. Neměl jsem si ho kam zastrčit, tak jsem si jím probodl kimono na zádech. Snad se moc nepořežu. Vrátil jsem se nahoru, zarazil do kalašnikova zásobník a natáhl závěr. Jak se lodi hnaly proti sobě, muselo dojít k tomu, k čemu jsem předpokládal, že dojde.
***
Naše posádka přestala střílet, protože odražené kulky bzučely všude kolem a vybíraly si mezi námi krvavou daň (jak se tak psává v romantických románech).
***
Když se lodní borty míjely, rozběhl jsem se a… Patnáct metrů, co to je.
***
Spoušť kalašnikova se zmáčkla skoro sama a raketometčík krčící se za nástavbou se rozkřepčil v krvavých figurách.
Svissst!
Jeho poslední raketa mne minula sotva o deset centimetrů a zplo-diny z motoru mi zapálily vlasy a kimono.
Zařval jsem a začal válet sudy.
***
Nejdřív jsem myslel, že to zvonění je meč na mých zádech, ale někdo po mně šil z pistole. Projektily se odrážely od kovových plátů a šedá barva se loupala v dlouhých pruzích. Kalašnikovem od boku jsem mu to rozmluvil, ale na požárnický rychlokurz bude muset zbýt čas později: vyskočil jsem, plápolající vpadl do kabiny a…
…a kalašnikov se zasekl.
Ale Wries měl pravdu – v místnostech proti nám s mečem nemá nikdo šanci.
***
Trochu omámeně jsem se díval na jatka všude kolem. Krev mi ze vztyčené katany tekla na ruce a plnila rukávy. Ne že by mi to vadilo, protože před okamžikem jí bylo ve vzduchu tolik, že mne uhasila.
Chytil jsem kluzkou rudou plynovou páku, dotlačil ji k dorazu a loď zastavila.
Nějak jsem se necítil dobře.
Omrkl jsem situaci, a v kimonu na hrudi byla malá dírka – kdo-pak se to asi trefil. Jak člun zastavil, začal se nepokojně houpat. Otřel jsem meč do ručníku v malé umývárně a vyšel ven. Na útěk jsem sice myslel, ale slovo dané Wriesovi stále platilo. A vážně mi nebylo dobře.
Z naší lodi stoupaly dva sloupy dýmu: zřejmě ani raketa, která mne zapálila, neminula.
***
Asi za pět minut od ní odrazily tři gumové čluny. Jeden dovrčel ke mně, námořníci uctivě pozdravili, dva nastoupili, nastartovali a odvezli útočný šíf k lodi.
Vydrápal jsem se na palubu a přehlédl spoušť. Raketa měla po-dobné účinky jako můj meč, akorát v podstatně větším měřítku.
Inu pokrok.
„Co, Evropane, to tak strašně smrdíš ty? A co je to za účes?“ za-chechtala se paní Dao. Pan Ho jí zrovna obvazy a lepicí páskou při-tahoval laloky sádla, které z ní otrhaly střepiny – kolem se krom kousků masa válely i kousky zlatých ozdob. Tlustá dáma kouřila hnědé cigáro a několika dírami v hrudi z ní unikal dým. Sáhl jsem si na hlavu, a skutečně, vyjma drolivých šupinek jsem na pravé polovi-ně moc vlasů neměl.
„Pankáč jako svině,“ zabručel jsem a šel pomáhat k druhému gumovému člunu, který přivezl, co zbylo z našeho výsadku a přitáhl i Sedmapadesátku.
Dočerna očouzený Wries si držel obě nohy v náručí a vnitřnosti mu přidržoval Van Vren, ale jen pravou rukou, protože levou měl Wries mezi nohama. Tedy, lépe řečeno, držel ji spolu se svýma no-hama v náručí. Ramenní kloub z té černi zářil jako bílá hvězda.
Taky smrděli úplně hrozně.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:57 am

„Hej, Tobiáši, nevypadáte moc dobře,“ tak žoviálně na mne Wries mávl nohama.
„Pane Wriesi,“ raději jsem jeho vzhled nekomentoval.
Strážce paní Dao dopadl nejhůř: raketa mu urvala všechny konče-tiny, a lalok kůže ze skalpované hlavy měl přetažený až pod nos a nemohl si ho narovnat. Strašně se vztekal, že nic nevidí, a proklínal své zachránce, že jestli mu tam zapomněli jen jeden jediný prst, že si to s nimi vyřídí.
Seskočil jsem do člunu a začal je podávat panu Ho.
Paní Dao se opřela o zábradlí, vrtěla hlavou a kouř už jí hrudní-kem neunikal.
„Tobiáši, ne abyste vzal nohy na ramena,“ zachechtal se Wries a podal mi je i s Van Vrenovou rukou.
***
Do poledne loď vypadala skoro jako předtím. Nástavby byly opravené, zadní stěžeň vztyčený, paluby umyté, plachty zašité, oho-řelá místa natřená.
Pohřeb padlých byl prostý a rychlý, jako všude, kde se se smrtí počítá.
***
Pan Ho a Li Pao sešili Wriese, Strážce i Van Vrena, a paní Dao s nimi přitom vtipkovala, ať si nespletou nohy.
Já jsem požádal jednu z palubních dívek, aby mi dooholila hlavu (byla hezká a lítostivě nade mnou sykala) a pan Ho mi na spáleniny napleskal kafrovou mast. Pravda, maso ze mě trochu opadávalo, ale za pár hodin zbývaly jen zarudlé jizvy – co je to raketový motor proti stříbru. O kulce v hrudi jsem se ani nezmiňoval, protože prolétla skrz – a i kdyby ne, můj imunitní systém by ji asi rozpustil.
***
„Evropane, podívej se do těch kocábek po něčem zajímavém,“ řekla paní Dao po opožděném obědě a pan Ho mi do klece hodil ře-mení s výbušninou.
Ve vleku jsme měli i člun, který Wries prošil protiletadlovým kanónem, ale tam toho moc nebylo, přesněji, moc tam toho nezbylo; i osmaosmdesátka byla zničená. Zato na člunu, který jsem obsadil já, byly dva raketomety a čtrnáct beden s raketami; v kuchyňce jsem našel nějaké konzervy a čerstvou zeleninu.
Pak jsme lodi potopili a odpluli.
Všední den.
***
Ještě večer se nad mříží objevila buřinka a při šermu nebylo na Wriesovi patrné nic neobvyklého – pravda, měl nové brýle a ohořelý knírek.
Další noci jsme napadli sesterskou loď Iron Cinderelly, tahle se jmenovala podobně poeticky: Iron Beauty. Triády ujíždějí na pohád-kách.
Tehdy jsem zase uviděl Denisu.
***
„Takže jim to vrátíme,“ řekla paní Dao. Tradičně jsme stáli na přídi a loď se tradičně hnala tmou a diesely (tradičně) vibrovaly. Záď Iron Beauty vypadala jako zářící mrakodrap, naprosto stejně jako záď Iron Cinderelly.
„…Evropane, posloucháš mě?!“
„Ano, madam.“
Naštěstí se nezeptala, co říkala.
„Takže, radši ještě jednou: zabíjejte ochranku, personál a krom bělochů i cestující… to vám nebrání sem tam nějakému sáhibovi vyrazit pár zubů. Uvidíme, co triády řeknou na nenadálý, nicméně prudký pokles zájmu o hazardní hry.“
„Řekl bych, že zase začnou platit,“ řekl Van Vren a cvičně zašvi-hal mečem. Takže triády asi platily paní Dao výpalné a asi přestaly.
„Jestli nezačnou, tak se pojedeme podívat na břeh,“ temně se usmála tlustá dáma, „ti dnešní mladíci už zapomněli, jak jsem si to vyřídila s jejich… Kdy to bylo?“
„Před šedesáti lety?“ zamyslel se Strážce.
„…s jejich prarodiči. Evropane? Dneska prosím tě neutíkej, váž-ně by mě to rozzlobilo,“ foukla mi paní Dao kouř do obličeje – jí si pravidlo o zatemnění nikdo připomínat netroufl.
Neodpověděl jsem a přes dým ucítil slabou vůni jasmínu.
Denisa se postavila za mě, a nikdo nic neříkal, tak proč bych měl já. Kde sakra byla, celou tu dobu?! A proč…?!
„Do člunů, rychle!“
Sklouzl jsem do nafukovacího plavidla a Denisa se snesla za mnou.
Přece s ní ale teď nezačnu mluvit!
***
Hnal jsem se hernou, zkrvavený meč v dlaních. Denisa se mi ztratila, i ostatní se mi ztratili. Pasažéři se tiskli ke koberci a hrací automaty vybuchovaly ve fontánách jisker a skla. Tolik automatic-kých zbraní naráz po mně v životě nestřílelo.
Triády s ochrankou přitvrdily: nebyli to jen tradiční uniformovaní muži nebo nápadně nenápadní ramenáči v černých oblecích, ale i naprosto neodhadnutelní a neodhalitelní náhodní hráči.
„Sakra!“
Jeden z nich po mně zrovna střelil – z bezprostřední blízkosti – a kulka mi ožehla bok. Musel vědět, že to nemůže přežít, ale kdyby to nezkusil, trest by byl asi horší.
Vytrhl jsem ostří z bublajícího těla a hnal se dál. Většina střelců byla někde za zrcadlovou stěnou na druhé straně obrovské haly roz-členěné řadami automatů a vnitřními záhony, a protože mne mohli zahlédnout, jenom když jsem měnil směr, brali to plošně. Tady se jim to střílí: je to „druhá třída“, není tu ani jeden běloch, ani jeden bohatý Číňan.
Plesk! konečně mne někdo trefil naplno. Rána mne zamotala, až jsem narazil do automatu – ocelové kuličky se pod nárazem dalšího projektilu rozstříkly jako gejzír.
Plesk! Plesk! Další dvě. Tentokrát to docela bolelo. Znovu jsem se rozběhl. Jen aby neměli…
Křuch!
Střela rozpárala koberec a s vytím se odrazila do lustru. Plastik se rozprskl do stran. Poslední dva obrovské skoky a prolétl jsem stře-dem zrcadlové stěny.
***
Zřetelně nepočítali, že halu proběhnu tak rychle, a když, tak urči-tě nepočítali, že proskočím dřevěnou přepážkou za zrcadlem. Ta mě – pravda – taky docela překvapila, ale vzhledem k rychlosti pohybu mne nedokázala zadržet. Zasmušile jsem přemítal, za jak dlouho mi doroste vyražený horní řezák.
***
Dopadl jsem ve smotku rozlámaných prken a střepů, parakotoul se mi moc nepovedl, ale kupodivu jsem si ani nevrazil meč do bři-cha.
Začíná se mi dařit.
***
Jiskřivé smršti mé čepele se nedokázal postavit nikdo. A že jich tam bylo. Usekané kusy těl zamrzly ve vzduchu…
Co je to?!
Poslední živá byla žena. Vysoká štíhlá orientálka. Přestože její pohyby nebyly zdaleka tak rychlé jako moje, byly znatelně rychlejší, než na co se zmůže sebetrénovanější člověk.
Byla až na druhé straně prostoru (chodby) za zrcadlovou zdí, za zády široké pětistupňové schodiště s dřevěnými sochami Buddhy místo zábradlí.
Takový nevkus.
***
Na rozdíl ode mne měla brokovnici.
***
Bylo to tak tak – špička meče jí mířila na krk, stačilo už sotva půl metru. Jenže ona nejenže stihla natočit hlaveň správným směrem, ale dokonce i stihla stisknout spoušť.
Říkal jsem si, že se nic nestane, protože neudělala takové to klix-klax předpažbím.
Jenže ona, na rozdíl od filmových střelců, udělala klix-klax už předtím.
***
Broky mne nabraly do břicha jako beranidlo, a jak jsem byl ve skoku, bacily mnou o strop. Sečtené energie mého běhu, broků a stropu mne roztočily ve vzduchu a teď vysoká orientálka klix-klax udělala.
***
Kouřící zelená patrona rotovala prostorem, ve kterém rotovaly i nějaké moje součástky. Cítil jsem se poněkud prázdný.
Neminula mě ani druhou ranou, zřejmě trénuje na asfaltových ho-lubech.
Dopadl jsem na kolena a praštil čelem o podlahu.
Klix-klax.
Kolik se do takové brokovnice vejde nábojů?
***
Tentokrát to šlo do levého ramene – kdybych neuhnul, asi bych intenzivně potřeboval zručného dermatologa – specialistu na nové ksichty.
Švihl jsem pravou rukou.
***
Původně jsem zamýšlel hodit meč jako kopí, jenže se mi to nějak nepovedlo, tak se jí zbraň zabodla do hrudi jílcem.
I okrouhlá záštita zmizela.
Další výstřel šel z pochopitelných důvodů do stropu a na záda mi spadl kus dřevěného obložení.
Ženě z úst pěnila jasně rudá krev a přes trčící meč se jí špatně manipulovalo s předpažbím, ale to klix-klax zvládla ještě jednou. Zapotácela se, upadla zády na jednoho Budhu, sklouzla na zem a její pohyby byly až malebně pomalé. Zjistil jsem, že já se nezmůžu ani na to: moje pohyby byly malebně žádné. Obhlédl jsem nejbližší oko-lí, a přestože jsem v chodbě rozsekal přes deset lidí, žádnou zbraň jsem v dosahu neměl.
„Co kdybychom se domluvili?“ zazubil jsem se na ni.
Asi neumí anglicky.
A znovu do levého ramene – ruka mi visela na cárech kůže a kou-řilo se z ní.
Klix-klax.
Ta ženská je nezmar.
„Dělám to hrozně nerad,“ vzepjal jsem se k nadlidskému výkonu a mrštil po ní svou levou paži.
***
„Facka jak přišitá,“ okomentoval jsem křupnutí vazu. Brokovnice dutě bouchla o koberec. Já taky.
***
Ne že bych nějak trpěl, nebo tak, ale nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Z plic mi při pokusu volat o pomoc jen syčelo.
Ještě mě tu zapíchne nějaký lovec hadů, napadlo mne nesouvisle. Levou tvář jsem měl připlesklou k zakrvácenému běhounu a sledo-val, jak se nahoře na slepených vlákénkách melou taková malá noha-tá zvířátka. Asi roztoči.
Pak byla najednou krev docela zaschlá – asi jsem si zdřímnul. Nebo ne, spánek to nebyl – jak kolem běhali lidé, si pamatuju, bohu-žel nikdo z našich, a ostatní jedné mrtvole mezi tolika mrtvolami nevěnovali pozornost.
Tušil jsem, že mne naši už hledají. A tušil jsem, co udělají, když mne nenajdou.
Ach jo.
Zarachocení bouře uvnitř lodi mi připadalo nepatřičné.
***
Tentokrát jsem se probral ještě té samé noci; bylo spíš k ránu. Tak malátně jsem přemýšlel, jak bych to napsal, kdybych to psal – tyhle pasáže vždycky začínají tak nějak jako: Probral jsem se… Pro-citl jsem… Vzbudilo mě… chtělo by to vymyslet něco neotřelého.
Pak jsem si vzpomněl na Iron Beauty a začal se věnovat důleži-tějším věcem. To zahřmění byla samozřejmě kumulovaná náložka na mé krční páteři, takže jsem se tradičně nemohl ani hnout, ale tento-krát jsem místo hledání neotřelých formulací raději obhlížel škody.
Kupodivu jsem neležel v kumbálu pod palubou, ale v kajutě po-dobné, jakou mívala Selma – na posteli, dokonce s prostěradlem. Vytočil jsem oči a levá ruka byla na místě, pravidelný steh ukazoval na zkušené prsty pana Ho. Byl jsem umytý, břicho a hruď stažené obvazy, i když se mi takhle na pohled zdálo, že jsem toho v těřichu míval víc. Představil jsem si, jak asi dorůstající vnitřnosti svědí, a byl celkem vděčný za přerušenou míchu.
Takže pohoda, ví se, že jsem nechtěl utéct, to je hlavní… I když, jedna věc mne znepokojovala: proč mi sakra nenavlíkli aspoň spoďá-ry?
***
Za chvíli se na mě přišla podívat ta dívka, co mi holila hlavu. Ne-pamatuju si, jak se jmenuje, ale stejně jsem nemohl mluvit. Usmál jsem se na ni, ona mne posadila a jemně odmotala obvazy, cinkl por-celán a místností zavoněl kafr. To je panečku mast, ať se stane coko-li, napajcujou to na mě a…
Dveře znova vrzly.
Myslel jsem, že je to pan Ho, ale byla to Denisa.
***
Pokud jste bezvládní, neměly by k vám mít ženy, které jste smr-telně urazili, přístup. Pokud jste bezvládní, nazí a nemůžete volat o pomoc, tak tuplem. Denisa mou ošetřovatelku vykázala přísným po-hledem.
Za půl hodiny si do rukou vmasírovávala zbytky kafrové masti a potutelně se usmívala. Zatraceně dlouhá půlhodina. Tradici mlčení neporušil nikdo z nás, já bohužel nemohl.
Pak jsem čtyřiadvacet hodin spal, a když jsem se probral, už jsem měl cit v těle, vyražený řezák byl jako nový a mohl jsem pomaličku hýbat prsty. Tehdy se Denisa vrátila.
„Spoďáry,“ zašeptal jsem, „prosím!“
***
Večer jsem se už mohl posadit, a dokonce vstát (když jsem zatnul zuby), a když jsem vyšel na palubu (zamotaný do prostěradla) ozvalo se pár užaslých slov.
Denisa seděla na sudu s rýží, na sobě černé kimono, nohy složené v tureckém sedu, a ona rozhodně úžasem nevykřikla.
„Grrr!“ zavrčel jsem jejím směrem, belhal se ke kleci a jen se bál, že mi kývání lodi podrazí šlajfky. Kolem pasu se mi ovinula ruka: „Paní Dao říkala, že můžeš zůstat u mě, pane Tobiáši,“ řekla stříhací dívka.
„To není špatný nápad,“ na jméno jsem si opět nevzpomněl, tak jsem ji aspoň pohladil – je vážně hezká: „Ale sežeň mi nějaké šaty, prosím. Hlavně spodní prádlo,“ přitáhl jsem si cíp prostěradla k ra-meni.
„Hej, Evropane, ty si hraješ na Římana?“ zavolala na mne paní Dao.
„Ave, Cézar!“ projevil své klasické vzdělání i Strážce.
***
O dva měsíce později, při dalším velkém přepadení, jsem utekl podruhé.
***
Byla to obrovská nákladní loď plná kontejnerů, jaké se vozí na kamionech, a nechápu, jak pan Ho mohl vědět, že utíkám – byl jsem na palubě docela sám.
To nic nemění na tom, že opět zahřmělo, což zní jako ohňostroj ze Sametových kočiček, ale není tomu tak. Ryzák od posledně vyros-tl a také jsem ho rád viděl. Dřevěná postel od posledně nijak nezpo-hodlněla, jen jsem si takticky odpustil drzé řeči. Ne že by mi to jak-koli pomohlo – zjistil jsem, že na lodi je spousta zajímavějších stří-brných předmětů než jen mince – docela rozměrný kříž, například.
Trvalo to tři a půl dne, a Ten druhý, který opět dostal tělo na po-vel, se myslím trochu připozbláznil. Ale křiku se zase nedočkali.
Hajzlové.
***
Přestal jsem trénovat s Wriesem, přestal jsem mluvit a oni mne přestali pouštět nahoru – vyjma pirátské nádeničiny a bojů s triádami. Po tom kříži jsem si na útěky nechal (rád) zajít chuť – paní Dao mi řekla, že další na řadě je stříbrný řetěz: „Položí se přes břicho nebo přes cokoli, Evropane.“
Čas běžel.
Jediné zajímavé bylo, že Denisa se přidala k nim. Zjistil jsem, že na akce nenosí řemení s výbušninou, a když jsme byli v přístavu ne-bo se schovávali u ostrovů, slýchal jsem nad sebou – sám zadeklova-ný v kleci – její lehké kroky.
Pak se zlepšilo počasí, pak začalo být vedro a pak mě ani nepře-kvapilo, že mne pan Ho opět pozval na narozeniny paní Dao.
Zdvořile jsem odmítl a v duchu se opájel představou, jak jim bu-de líto, že přišli o tak nepřekonatelného společníka. Dali nahoru na klec falešnou palubu a trsali až do rána. V rachotu mňoukadel a bu-bínků jsem mnoho lítosti nezaslechl; krom Denisina rozjařeného výskání.
Přemýšlel jsem, proč mi to tak vadí.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:59 am

„Hej! Ukaž mi ty hodinky!“ klepáním do pultu na sebe upozornil barman. Bez rozpaků jsem mu je hodil.
„Svene, sedni si,“ pleskl jeden z mužů do židle vedle sebe. Ko-lečko už sedělo zpátky u baru, tvářilo se kamarádsky, špinavé děti na mne zíraly, psi přátelsky poštěkávali a prasátka se mi motala kolem nohou. Všiml jsem si, že si toho všimli všichni:
„Nás seveřany mají zvířata ráda,“ řekl jsem tónem kustoda v mu-zeu.
„Pojď si pro ty věci vedle,“ kývl barman ke koloniálu: „Hej, Mumu, dohlídni na to tady.“
„Jasně, táto.“
Mumu?! Tady se fakt někdo jmenuje Mumu!?
***
V obchodě jsem si mohl dokonce vybrat. Když jsem z police vy-hrabal černé kraťasy z hrubého plátna, barman trochu brblal, ale můj přístroj je cenově i s tričkem, teniskami a vystřelovacím nožem dale-ko převyšoval. Cvakl jsem západkou, čepel tiše vyskočila, a kupodi-vu, nůž nebyl chromovaný krám, jakých jsou v Evropě plné obchody, ale zbraň ze solidní čtyřmilimetrové oceli.
„Hezký,“ zaklapl jsem ostří. Tady to lidé nenosí na okrasu, ale na to, na co se tyhle věci používají odjakživa. Usmál jsem se a barman trochu znejistěl – začal si hladit křížek na prsou: „Můžeš si u mě dát večeři, ať to dorovnáme.“
„Nejím.“
„Dobře… Tak co vypiješ, jde na podnik.“
„Nepiju.“
„A… a…,“ řekl a zbledl a sevřel křížek v pěsti.
„Ty jsi tu taky pošťák?“ natáhl jsem si volné tmavozelené triko.
„Jo. Ano.“
„Takže, kdyby se někdo sháněl po chlápkovi, který vypadá po-dobně jako já, věděl bys o tom, že?“
„To určitě. Určitě!“
„A?“
„Cože?“
„A sháněl?“
„Ne,“ odpověděl příliš rychle. Na barmana byl skutečně mizerný lhář. Nebo to bylo tím strachem? Že bych se v přítmí koloniálu za-pomněl a udělal na něj oči?
Ale přece tady nevěří na upíry.
***
Sedl jsem si k baru a díval se na oceán – v nekonečných vlnách valících se proti pláži je něco monumentálního. Nikdo mne neobtě-žoval, jen barman donesl několik mincí. Zkontroloval jsem, jestli nejsou stříbrné a schoval je do kapsy.
Když dlouho po půlnoci zavíral, natáhl jsem se přes pult a vzal si jednu z méně uhmataných skleniček.
***
Zjistil jsem, že noc je na lov to pravé. Ospalá zvířata se slepě mo-tala džunglí a mně stačilo vybírat jako v supermarketu. Chytil jsem něco takového malého, chlupatého, tlustého, nůž cvakl… Jenže, když ono se to na mě tak dívalo.
„Brééé?“ řeklo to a olízlo mi to zápěstí.
To se prostě nedá.
„Běž, kamaráde, stejně nevím, jak tě zabít. Třeba tě sežere kro-kodýl,“ pustil jsem zvířátko do trávy a vydal se tam, odkud jsem sly-šel potok. Stejně, pít teplou krev mě vůbec neláká. Když jsem chytl tři ryby (jsou na mě strašně pomalé), něco se s funěním prodralo na břeh.
„Brééé?“
„To je nějaké příchylnosti,“ zamyšleně jsem pozoroval chlupáče. Asi to bude mravenečník nebo tak něco, protože zatímco jsem jedl, ryl v zemi a lepkavým jazykem lovil takové bílé tvorečky.
Zjistil jsem, že krev sladkovodních ryb má něco do sebe a zbytek noci strávil na stromě a poslouchal, zda v šumění větru, pískání neto-pýrů a funění chlupáče neuslyším něco nepatřičného. Vesničané mne určitě poznali, takže návštěva Wriese a Van Vrena na sebe nedá če-kat; ten telefon tady je satelitní. Mohl bych ukrást jednu z lodí v pří-stavu, jistě, jenže to jsou takové přerostlé kánoe s implantovanými motorky, které vypadají taky jako pozůstatek z druhé světové. Na takovém strojku bych proti Sedmapadesátce neměl šanci – to bych mohl rovnou pokračovat v kariéře dálkového plavce.
***
S rozedněním jsem opustil zeleň, posadil se na své místo u baru a vrátil čistě umytou skleničku. Pár ryb jsem si dal i k snídani a teď jsem si tak spokojeně říhal.
„Hezké ráno, Svene,“ kývl mi barman.
„Zdravím,“ podle divného lesku, když mu do očí padl šikmý pa-prsek vycházejícího slunce, jsem poznal, že zpráva už byla předána. Copak si za mě koupíš, kudrnáči? Usmál jsem se a on si pohladil křížek na krku. Možná nechá ve vesnici postavit kostel.
Tihle křesťané.
***
Kolem osmé vyrazili na moře místní rybáři, což znamená všichni ti přátelští lidé ze včerejška, na bar se vydrápal rosou umáčený chlu-páč a začal chytat šváby.
„Užitečný zvířátko,“ řekl barman.
„Zdá se.“
Během deseti minut chlupáč vypadal trochu přežraně. Mrkl jsem na hodiny visící na stromu podpírajícím střechu a pokusil se z bar-mana vymámit turistickou mapu. Vymluvil se, že sem žádní turisté nejezdí, takže žádnou nemá.
„A jak se to tady aspoň jmenuje?“
„Tolpang.“
„Aha.“
***
V půl druhé jsem v rachotu motorů vracejících se člunů uslyšel i jeden víceválcový, silný, byť stažený na minimum. To šlo rychle, loď paní Dao musí být nedaleko. Chlapci ale trochu podceňují mé upíří smysly.
„Musím si odskočit,“ protáhl jsem si záda a odloudal se do džun-gle. Jakmile jsem zapadl za zelenou stěnu, vyrazil jsem jako srna. Kdybych se mohl potit, potil bych se – strachy.
***
Když svaz člunů dorazil k přístavu, už jsem byl připravený: krčil jsem se u dna za shnilým vrakem pramice, prkna mola nad hlavou, a na kotnících mne lechtali malí ráčci.
Proběhl jsem džunglí, aby mne nebylo vidět z lodí, skočil do mo-ře (jsou tu vážně nádherné vlny) a podél pobřeží doplaval zpátky (nádherné korálové rybky, jen kdyby električtí rejnoci nebyli tak pří-tulní).
Rybáři připluli v chumlu, aby se za nimi Sedmapadesátka skryla; samozřejmě že je to kolektivní akce, kostel si přeje celá vesnice. Dí-val jsem se na to ode dna a pro rachot příboje a motorů neslyšel nic jiného než příboj a motory.
Kýl rychlého stroje vypadal mezi rybářskými kýly ušlechtile až aristokraticky.
***
Počkal jsem, až se plavidla zhoupnou pod vysedajícími muži, na-počítal do sta a začal stoupat. Když mne Wries s Van Vrenem neuvi-dí, tak hloupí nebudou, aby mi nechali jedinou cestu otevřenou: je-den se určitě vrátí hlídat člun.
Vynořil jsem se stroji za zádí, otevřený nůž v zubech. Problém byl, že jsem neviděl dovnitř, ale někdy se riskovat prostě musí: „Rambo,“ zahuhlal jsem a vyšvihl se nahoru.
Prázdno.
***
Buřinku a Van Vrenovo námořnické triko jsem zahlédl u baru – barman zrovna ukazoval k džungli, ale to už Wriesovy brýle bleskly k Sedmapadesátce.
Záhy jsem zjistil, že mám drobnou potíž:
„Jak se takovejhle šíf asi startuje?“
***
Než nůž, který mi vypadl ze zubů, zarachotil o lakovanou podlážku, zjistil jsem další věc: I motorové čluny používají ke starto-vání klíčky.
Nebyly tam.
Wries s Van Vrenem už běželi.
***
Jako každý člen Nočního klubu, i já jsem absolvoval tvrdý až brutální trénink: Naši předkové se učili krást a ovládat koně, my auta. Ústup je nejdůležitější část operace, a kdo nedokázal do dvaceti vte-řin otevřít, nastartovat a odjet v libovolném voze, nikdy nebyl puštěn do akce a stal se z něj kuchař, lékař nebo specialista na…
***
Spínací skříňky jsou všechny stejné, jen dráty mívají různou bar-vu.
„Modrý, nebo červený?“ položil jsem hamletovskou otázku všech akčních filmů.
Vzápětí už jsem věděl, že modrý to není.
Molo se roztřáslo pod Wriesovými skoky.
„Že by červený?“
Zajiskřilo se a teplý motor okamžitě chytil. Teď kde to má zpá-tečku.
Wries doskočil na příď, meč v rukou.
„Aha,“ pochopil jsem značky u páky s oleštěnou rukojetí, přeřadil z N na R a dorval plynové madlo k přednímu dorazu.
***
Člun za strašlivého ryku udělal něco jako stoj na špici, pak se vá-zací lano přetrhlo, a to nemohl ustát ani Wries. Buřinka vylétla do výšky.
„Bacha na rejnoky!“
V jednom okamžiku ho zpěněná vlna zvedla tak blízko, že po mně sekl. – To když jsem prudce ubral a ještě prudčeji zatočil volan-tem (kormidlem?), abych loď dostal přídí od ostrova.
***
Ráno jsem se bedlivě díval, kudy rybáři odplouvají, protože ko-lem atolů jsou těsně pod hladinou kilometry korálových útesů a jen k přístavům jsou proražené průplavy; včera při přistávání jsem si něko-likrát málem natrhnul cemr – ty vápencové břity by Sedmapadesátku rozpáraly jako nic. Takže když po mně začali střílet, netroufl jsem si kličkovat a jen se skrčil za sedačku.
***
Kulky bzučely a pleskaly docela dlouho, ale s každým metrem měly větší rozptyl a za pár minut už z ostrova zbyl jen kopeček zele-ni obroubený bílým lemem pláží.
Narovnal jsem se: Svoboda na rychlém člunu je ještě svobodnější než svoboda s přeraženou páteří uprostřed oceánu.
Bzummm!
Kulka z pušky prorazila otvor do ochranného skla, tak jsem se za-se skrčil a neubral, dokud se ostrov neslil s obzorem.
***
Přeřadil jsem na neutrál a nechal motor pokašlávat v nízkých otáčkách. Sedmapadesátka se chaoticky rozkývala, přece jen, vlny jsou docela vysoké a loď nevelká. Divné, když jsem přes týden plul v širém moři, nijak mi to nepřišlo, teď jsem ucítil cosi jako obavy – ze samoty, ze ztroskotání… asi nějaké dědičné hrůzy po předcích.
Jako první jsem zkontroloval nádrže. Byly na zádi, vytvarované pod obšívkou, a jejich velikost mne naplnila uspokojením. Odhadl jsem rozměry a nesložitým propočtem zjistil, že se do nich vejde asi osm set litrů benzínu.
„Osm set litříčků… kolikpak ho tak máme?“ odšrouboval jsem víčko a nahlédl dovnitř. Wries s Van Vrenem se připravili na dlou-hou cestu – bylo téměř plno.
Protože jsem předtím slyšel minimálně pět nárazů do trupu, začal jsem hledat: Jak se ale dalo čekat, loď používaná na přepady měla kolem nádrží pancíř, a i kdyby nevydržel, pěnová hmota, v které le-žely, by uzavřela i větší díru než po kulce z pušky.
Miluju technický pokrok.
Tři střely byly zezadu v sedačce, a protože na druhé straně nevy-létly, musí být něco neprůstřelného i v ní – praktické, obzvlášť pro ústup.
„Tak jo,“ zvedl jsem z podlahy nůž, zacvakl ho, schoval do kapsy a malou ruční pumpičkou odčerpal deset centimetrů vody – podlážky už v ní začínaly plavat; doufal jsem, že to jen nacákalo.
Při tom všem jsem stále jedním okem sledoval obzor – loď paní Dao nemůže být daleko a byl jsem to já osobně, kdo na ni nastěhoval rakety. Pumpička naprázdno zachrčela, tak jsem se usadil a obhlédl řízení: nic co bych neznal, plus satelitní navigace, dokonce s odblo-kovanou chybou, takže přesnost na metry. Jenže sebelepší navigační systém je bez…
„Tady,“ oddychl jsem si a vytáhl mapu ze schránky před spolu-jezdcem – sice značně větší než v autě, ale jinak podobné. Mapa byla ve vodovzdorné úpravě, s námořnickými značkami a pěkně podrob-ná. Zapnul jsem GPS, počkal, až naváže kontakt s družicemi a po chvilce přemýšlení pochopil čísla, i jak z nich určit polohu.
„Zde jsou lvi,“ udělal jsem si na mapu černým fixem tečku, „a ke břehu to je…,“ na fixce bylo i pravítko: „Zas ty míle,“ začal jsem vzpomínat na přepočítávací koeficient. Ale nakonec – kilometry ne-bo majle – ono je to jedno, stejně nevím, jakou má člun spotřebu.
„Takže ale kam,“ obhlédl jsem horizont, a ve směru od ostrova jsem objevil tmavý bod. Wries s Van Vrenem se podle všeho vracejí na rybářské lodici. Sklonil jsem se nad mapu a o boky Sedmapade-sátky zapleskaly tři vlny rychle za sebou. Do Číny ne, bolševik dělá problémy vždycky. Prázdniny v Kambodži? Ani na Rudé Khmery moc zvědavý nejsem. Vietnam, tam by si mysleli, že jsem americký partyzán a zbytek života bych úpěl v pracovním táboře při okopávání zeleniny… „Takže zbývá Thajsko.“ Naklepal jsem na klávesničce GPS kurz, schoval mapu…
Bzuuum! Prosvištěla nad člunem střela. Wries s sebou má zřejmě pušku a zřejmě chce Sedmapadesátku zpátky.
„Ne ne, hochu,“ zařadil jsem F, přidal plyn a točil volantem, do-kud se červená a zelená šipečka na displeji nepřekryly.
Pak už zbývalo jen vyhlížet, zda před přídí není nějaký útes (na většinu mne stejně upozornila gépéeska), vyhýbat se ostrovům, mod-lit se, aby nedošel benzín a aby vydrželo počasí.
Dovolená.
***
Protože jsem plul úsporně, mohl jsem v klidu dojet až do Ban-gkoku, ale tam by si mne i přes orientální mumraj určitě někdo všiml. Buď policie, která by chtěla doklady, nebo – a to spíš – prás-kači paní Dao; tlustá dáma musí od někoho vědět, kdy vyplouvají lodě, které přepadá, takže její lidé se dají předpokládat ve všech dů-ležitých přístavech okolo – a odměna za mne bude nemalá.
Pozoroval jsem vzdálená ramena obrovských jeřábů nasvětlená reflektory a zahalená oblakem prachu a smogu – v předpřístavu pro velké lodi se pracuje i za tmy – podle hodin na palubní desce je krát-ce po dvanácté. Sám Bangkok leží třicet kilometrů nad ústím řeky… řeky… Menam, se jmenuje. Otočil jsem kormidlem a vydal se podél pobřeží vlevo.
Věděl jsem, že mne nečeká příjemná noc, ale nemohl jsem jinak – podle člunu by mne vystopovali i podstatně dementnější trapeři než Wries a Van Vren.
„Tak jo,“ dodal jsem si nahlas odvahu, když zář konečně zmizela za zádí. Byl jsem asi dva kilometry od břehu a deset od předpřístavu. Zkontroloval jsem, zda mám všechno, co si chci vzít (což netrvalo nijak dlouho) – nůž a těch pár mincí jsem měl v kapse zabalené v cáru potahu ze sedačky – nebude to řinčet a při plavání o ně nepřijdu. Naposledy jsem se zahleděl do moře pod sebou a těch sto metrů by na ukrytí člunu mělo stačit. Vyloupl jsem z úchytu pohotovostní se-kyrku, (je celá nastříkaná jasně červenou barvou a je na ní malý plo-vák) a začal do dna a vzduchových komor prosekávat díry.
Všechny věci, které by mohly vyplavat, jsem přivázal k volantu nebo nacpal do kastlíku – moc toho nebylo, vlastně krom podlážek, pistole na světlice s nepotopitelnou rukojetí a sekyrky nic. Bylo mi ušlechtilého stroje líto.
Seděl jsem na zádi a poslouchal bublání a klokotání stoupající vody. Jak loď těžkla, přestávala se houpat – pískající pumpičkou jsem hnal oceán do benzínových nádrží, dokud byl nalévací otvor nad hladinou – pak jsem ho zavřel, aby člun neprozradily duhové skvrny.
Přes bort se převalila vlna a Sedmapadesátka po zádi sklouzla pod hladinu. Chvíli jsem klesal s ní, abych se ubezpečil, že nic neu-plavalo a pak ji nechal na poslední cestě samotnou.
Náhrobní kámen z víru bublin má něco do sebe. Deset metrů pod hladinou jsem vyrazil k pevnině – tady dole bylo hučivé vzdychání příboje mnohem hlasitější.
***
Že se blížím ke břehu jsem poznal z toho, že dno stouplo a moře se zkalilo blátem. Že jsem blízko megapole pro změnu z toho, že po dně byly tuny odpadků a všude plavaly igelitové tašky. Vypadaly jako velké medúzy a je pěkně odporné do něčeho takového nečekaně vrazit rukou.
Vyplaval jsem na hladinu a voda chutnala naftou a olejem a smr-děla kanalizací.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:59 am

V duchu jsem se proklel: měl jsem zřetelně plout na druhou stra-nu od Bangkoku: ty divné modré čáry na mapě byl pobřežní proud, který všechen bordel táhne tímhle směrem.
Pozdě.
Břeh byl zarostlý mangrove a jejich chůdovité spletité kořeny by-ly obalené igelitem a zelenohnědými pruhy řas a rozpuštěného toa-letního papíru.
Doplaval jsem, kam jsem mohl, ale pak bylo vody tak málo, že jsem se musel postavit – další vlna mnou švihla ksichtem přímo do toho, v čem jsem stál: žádný bílý písek, ale odporné smradlavé slané bahno.
„Blééé!“ seškrábl jsem si to z obličeje a jen si blahořečil, že jsem si nezapomněl obout tenisky – určitě v tom jsou tuny střepů.
„Před pořezáním ksichtu ti tenisky nepomůžou,“ řekl Ten druhý.
Ano, vždycky mluví, když ho nejvíc potřebuju.
***
Bahno stahovalo dolů jako savá ústa nekonečné páchnoucí ne-stvůry (© Ten druhý). Vzpomínal jsem na Motýlka, taky měl podob-né problémy.
„…ale neměl tam tohle,“ vyškrábal jsem se na zprohýbaný a pro-rezlý vrak malého auta.
„…ale ani tohle! Fuj!“ na střeše byla čerstvá vrstva ptačích výka-lů. Kdyby to příliv občas nespláchl, ani nedomýšlet.
Po zvážení situace jsem se rozhodl, že těch zbylých padesát met-rů k mangrove doletím.
***
Rozhodnutí to bylo snadné, což o to, ale realizace nebyla v žád-ném případě jen tak. Sice jsem levitaci trénoval, ale na lodi paní Dao jsem se mohl sotva nadnášet nad hamakou, aby si toho nikdo ne-všiml, a i to nadnášení bylo pěkně namáhavé. Vznášení v oceánu se vůbec nedá počítat, vztlak byl více než podstatný pomocník.
Přemýšlel jsem, v jaké pozici letět – zdánlivá banalita, ale není to nic jednoduchého: Jako když normálně jdu, nebo jako Superman? Cvičně jsem vystrčil pěst, ale bohužel si nepamatuju, co Muž z oceli říkává za startovací průpovídku; tak jsem to zkusil a la Johnnie Wal-ker.
Superhrdina by ze mě asi nebyl: Když jsem se odlepil od zprohý-bané střechy (a to doslova), polovinu sil jsem spotřeboval, abych kompenzoval ten divný pocit, že držím ve vzduchu a nepadám (na levitaci je třeba se skutečně intenzivně soustředit – obzvlášť, zamýš-líte-li levitovat určitým směrem, jiným, než strmě dolů). Chvíli jsem se tak kolíbal na místě a spíš klesal než letěl (a už se zase viděl ksich-tem ve slané břečce), když mi přišly na pomoc nějaké (asi upíří) re-flexy: i když, upír neupír, do těch sraček by se nechtělo nikomu.
***
Jediný problém byl, když jsem doplachtil ke kořenům mangrove a chytil se jich, že jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se málem neudr-žel.
***
„No potěš noha,“ řekl jsem za hodinu, kdy se to sice zlepšilo, ale nijak výrazně. Už jsem také věděl, proč ve filmech upíři brousící nocí vyjí – měl jsem tak strašný hlad, že jsem tiše vyl taky. Ten hlad skutečně bolel – bolelo mne celé tělo, jak se každá buňka hlásila o energii, kterou obětovala na levitaci.
„S lítáním je konec... úúúú,“ zkroutil jsem se kolem kořenu a šlem z ras a hajzlpapíru mi vůbec nevadil.
Čili jsem mimochodem objevil další způsob, jak bych mohl spá-chat sebevraždu, ale to radši cokoli než tohle.
Padesátimetrový let mi vyčerpal síly, které by stačily tak na mě-síc aktivního pirátského života.
Bez jídla.
***
Ne že bych se k ránu nějak vzpamatoval (neovladatelně jsem upadal do letargie), ale pryč jsem prostě musel: za á mě je vidět z moře a za bé mám vyšší ambice než se stát součástí mangrovového pralesa.
Slunce pomalu stoupalo, a jak se okolí ohřívalo, hnilobný, rybi-nou prosáklý puch houstl, hejna racků bombardovala okolí produkty svého metabolismu a v obrovských lepkavých pavučinách plesnivěly mrtvolky jejich méně šťastných bratrů a taky dvakrát nevoněly.
Proč se mi neunavil i nos?!
Každý pohyb bolel a upíří lehkost byla ta tam – nedokázal jsem se přitáhnout ani oběma rukama a lýtka se mi třásla, že jsem mohl sotva stát – prostě ideální kondice pro postup prostředím, kde by měl problémy i Tarzan. Všechny větve byly navíc slizké ptačím trusem, všude byli malí či větší hadi, pavouky radši nepočítám: některé exempláře, kdyby na mne přestoupily, srazily by mne do mlaskající-ho a bublajícího bahna, kde se pro změnu proháněli takoví nevelcí zelení krokodýli… Jaká asi je krokodýlí krev? Ucítil jsem, jak mi po bradě tečou sliny.
Asi moc-moc-moc dobrá.
Kdybych byl člověk, mohl bych zkusit jíst třeba listí – v korunách mangrove ho bylo dost; upírství má v tomto směru zřetelné nevýho-dy. Mé svaly ztratily nejen sílu, ale i rychlost: hadi mi ve stále teplej-ším vzduchu unikali snadno jako dítěti a rackové a krokodýli mohli být klidně na Marsu. Být člověk, snad bych se pustil i do pavouků, byli takoví tuční, vypasení, šťavnatí…
Ten druhý si udělal literární poznámku; taková hnusárna se bude dobře vyjímat.
Slunce pohaslo a prudce uhnulo.
Zamrkal jsem, zamával rukama a na poslední chvíli se chytil – ne že bych měl strach ze samotného pádu nebo z ozubených ještěrů, ale měl jsem strach, že bez pomoci už se z bláta prostě nevyhrabu. Před-stavil jsem si, jak klesám stále níž a níž, jak mne tuny mazlavé hmoty drtí jako hydraulický lis, dlouho, dlouho… I větev posraná od ptáků může být hezká.
***
Slunce už se sklánělo, když jsem před sebou ve změti listí, koře-nů a pavučin uviděl i něco jiného než listí, kořeny a pavučiny. Urazil jsem za celý den asi tři sta metrů.
Dobře, dvě stě.
V normální kondici by mi to netrvalo ani dvě minuty.
***
Těch pavučin bylo vážně hodně, jenže já byl ve stavu, kdy už jsem je nevnímal. Nevím, jestli obyčejný člověk může zažít takové vysílení a takový hlad, ale já doslova cítil, jak se bortím a propadám do sebe.
***
Jen vůle mne přiměla, že jsem hluboko v noci dorazil k tomu, co jsem zahlédl mezi větvemi – byl to konec mangrove a půda se tam zvedala ve strmém, asi desetimetrovém břehu zarostlém travou.
Když jsem se vyplazil nahoru, byla tam vytlučená polní cesta a za ní kukuřičný lán.
Nevím, co jsem čekal: asi upíří bar, kde mixují chlazenou králičí krev se špetkou pepře a kapkou sojové omáčky…
Klečel jsem na všech čtyřech, červený prach z cesty se lepil na ruce obalené ptačinci a hlava se mi kývala ze strany na stranu. Půl metru ode mne byla malá hnědá ještěrka, viděl jsem ji přes tmu dobře, takže očí se vysílení netýká. Najednou ty ještěrky byly dvě, pak čtyři, pak osm a pak už jsem je nějak nestíhal počítat.
***
Ráno jsem se skutečně necítil nejlépe.
Byl jsem obalený včerejšími pavučinami, které duhově jiskřily rosou, ale horší bylo, že slyším nějaké divné řinčení a lidské hlasy. Zněly sice trochu jinak než čínština, nicméně stejně nesrozumitelně.
„Vstaň!“ rozkázal jsem Tomu druhému a on to skutečně dokázal. Takže když asi desítka lidí v černých nočních košilích vyjela na řin-čících bicyklech ze zatáčky, stál jsem uprostřed cesty. Nevím proč, ale začali řvát, otočili kola a zmizeli.
Tihle orientálci, kdo se v nich vyzná.
***
Protože jsem veškeré své spánkem nabyté síly spotřeboval na udržení rovnováhy, stál jsem uprostřed cesty, i když dorazil malý oprýskaný náklaďák. Zastavil za zatáčkou, disciplinovaně z něj se-skákalo pět mužů s kalašnikovy, roztáhli se do kukuřice a v přikrčené rojnici se ke mně rozběhli.
Takhle nějak jsem si vždycky představoval útok Vietkongu.
Protože jsem se ani nepohnul, obklíčili mne a tváře za namířený-mi zbraněmi vypadaly trochu nejistě. Byli o hlavu a půl menší než já a na zádech jim visely široké rákosové klobouky.
Jeden z nich na mě něco zaječel.
„Nerozumím,“ řekl jsem tiše a anglicky.
Mezi muži proběhla taková téměř neviditelná, přesto zřetelná vl-na úlevy: jestli oni si mě s mýma pavučinama nespletli s nějakým démonem. Kdo ale říká nerozumím, navíc anglicky, je určitě člověk – démoni mluví thajsky plynně.
„Ruce vzhůru!“
Nějak jsem se necítil, jak vysvětlit, že to prostě nedokážu. Přitom jsem věděl, že mě nesmí střelit, protože v tomhle stavu by mi byly mé regenerační schopnosti na nic – není-li z čeho, nezregeneruju.
Zbraně se výhružně napřáhly, tak jsem to přece zkusil. Na oka-mžik jsem měl pocit, že jsem místo rukou zvedl celou zeměkouli – jednu chvíli jsem ji měl pod nohama, druhou mi spadla do obličeje.
***
Na chvilku jsem se probral na drkotajícím náklaďáku. Už na mne nikdo nemířil.
Jaká úleva.
***
Podruhé jsem se probral v domě beze stěn, podle nadhledu posta-veného na kůlech, s podlahou vystlanou rákosovými rohožemi – byl jsem umytý, oblečený v domorodé černé košili a někdo se do mne pokoušel nalít horkou mastnou polévku. Už jen z té vůně jsem dostal křeče a takový záchvat dávení, že mne čtyři museli držet, abych z místnosti nevypadl. Když se jim to s polévkou nepovedlo ani napo-třetí, pochopili, že u mě s jídlem neprorazí, takže jsem mohl zase v klidu omdlít.
V mrákotách jsem slyšel pípání mobilního telefonu a anglický hovor někam do dálky, dálky, dálky… Lékař se sem dostane až ráno – mají mne přes noc udržovat v teple a vlhčit mi rty.
Tím mi ten vzdálený hlas zachránil život.
***
Jediný způsob, jak tady někoho udržet v teple, je, že se k němu někdo jiný přitiskne. A protože noci jsou touhle roční dobou až pře-kvapivě chladné, ani to neberou jako něco výjimečného.
Probral mne hluk, s nímž se lidé ukládali ke spánku: Vždy si le-hali muž žena muž žena – byli to zemědělci, takže byli skutečně chu-dí a postel měli jen ti nejstarší z nich – jednu dohromady.
Tudíž se ke mně z obou stran přitiskly dvě ženy: jedna stará, dru-há tak osmnáctiletá a přikryly mne (nás) hrubou, strašně kousavou dekou. Voněly hlínou, nějakými bylinkami a pastou na zuby. Já jsem pořád smrděl, jako bych se plazil bahnem v mangrovovém pralese a sáhl přitom do milionu ptačích exkrementů, přičemž ti ptáci drželi přísnou rybí dietu. A to mě už minimálně dvakrát vydrhli.
Starší z žen namočila šátek v porcelánové misce a navlhčila mi rty.
***
Věděl jsem, že nesmím upadnout do mdlob, tentokrát prostě ne. Rozkázal jsem Tomu druhému, ať na to dá pozor, protože jinak ho zabiju. Kvílel, ale vydržel. Musel jsem počkat, dokud neskončí funě-ní a vzdychání (už vím, proč je orientálců tolik), za chvíli se dívka otočila čelem ke mně a za půl hodiny už dům plnilo jen pravidelné oddychování a nepravidelné, ale tiché chrápání.
Viděl jsem, jak se dívka ze spánku usmívá, ale co jsem viděl hlavně, byla její ruka, která mi sklouzla na hruď.
Denisa sice říkala, že lidská krev je odporná, ale kdo někdy la-bužnicky rozjímal nad pavouky, toho hned tak něco nerozhází. Sou-středil jsem se na své horní končetiny, až se skutečně začaly pohybo-vat – kůži jsem měl docela svrasklou, protože organismus použil svalové buňky na udržení života – předloktí vypadala jako tyčky od smetáku.
Vzal jsem dívčinu paži a začal ji hladit po vnitřní straně zápěstí – zavrtěla se a usmívala se trošku víc.
No jo, sakra, ale jak na to? Ve filmech vždycky ukážou děsivý škleb, vyceněné zuby, trochu křiku a pak už jen dvě díry v krku. Po-třeboval bych nějakou kuchařku, třeba: Spící orientálka, snadno a rychle. Přitáhl jsem si ruku ke rtům a pořád nevěděl, co dál. Přece do ní nemůžu začít hryzat, a až se vzbudí, tvářit se jako ambiciózní ště-nice. Po bradě mi zas tekly sliny a ta nerozhodnost byla strašná.
Pak jsem si vzpomněl, jak to dělají u doktora: Strčil jsem jí levou ruku do rukávu, obtočil prsty kolem bicepsu a jemně stiskl. Jen zavr-něla, dál se usmívala a za okamžik jí v loketní jamce vystoupilo ně-kolik tmavomodrých cév.
Zuby mi vyjely už před chvílí.
Normálně to není moc vidět, ale jsou až neskutečně ostré; nejsou špičaté, jak se tvrdívá v literatuře, ale mají takový krátký, dozadu ustupující břit: zatažené vypadají jako normální lidské špičáky. Do-cela dlouho mi trvalo zvyknout si a neřezat se o ně do spodního rtu.
Jazykem jsem nahmatal žílu a zuby ji prořízly skoro samy – asi další upíří instinkt. Dívka zavzdychala a trochu se zamlela, ale ne-vzbudila se.
Vypadalo to, jako když spíme a ona má paži položenou přes můj obličej. Sál jsem životodárnou tekutinu a přemýšlel, kolik můžu, aby to mladé Thajce neublížilo. Kolik sakra odebírají na transfuzních stanicích? Dvě deci? Půl litru? Asi to bude podle hmoty dárce. Pil jsem a pil, jednou rukou si přidržoval předloktí u pusy, druhou dívce kontroloval tep, a zároveň jsem bedlivě sledoval barvu její pokožky – hlavně rtů. Když už růžová přecházela do modré a na čele se začaly perlit kapičky potu, nechal jsem toho.
Dívka znovu zavzdychala, to když jsem jí ohnul loket, jako to dě-lá sestřička.
Během sotva půl hodiny jsem viděl zřetelný pokrok: Kůže se za-čala napínat a síly se vracely. Tedy, ne že bych byl nějak přejedený, naopak, hlad jsem měl pořád (a nemalý), ale cítil jsem, že můžu sko-ro všechno, co dřív. Pečlivě jsem si otřel vousy a olízl rty – lidská krev je vážně odporná.
***
Vzbudilo mě, když spolunocležníci začali vstávat do práce. Ně-kdo hlasitě kašlal a chrchlal, jiný zíval a byla skoro úplná tma, jen na východě začínaly rudnout pruhy mraků. Nechtěl bych být zemědělec.
Nevěděl jsem, co mám dělat, jasné bylo jen to, že musím nějak nenápadně vymizet, jenže… V tom okamžiku mne napadlo, co mi včera v rámci smrtícího hladu nějak uniklo: Co se sakra stane s tou holkou?! Přece z ní nebude taky…! Někdo zapálil petrolejku a jedna z žen začala budit zatvrzelejší spáče. Zívání a kašlání zesílilo a já v záři lampy uviděl, že dívka vedle mne nejenže nevstává, ale hlavně nevypadá moc dobře. Přes snědou pleť byla sinalá až do modra, pod očima černé kruhy. Vyjma mne byla poslední, kdo ještě nevstal.
Zřetelně jsem to trochu přepísknul. Místností prošlehl jasný oran-žovorudý paprsek, jak se nad obzorem vyloupl okraj slunce. Starší žena, co spala vedle mě, zatřásla tou mladší a ta se konečně zvedla – vzápětí se zapotácela a upadla, až podlaha zaduněla.
Tehdy starší z žen zaječela, jako by ji vraždili. Všichni v místnos-ti na ni zírali, tak jsem zpod deky vykoukl i já, Bezhlesně něco drmo-lila a dívala se na šátek, kterým mi v noci vlhčila rty. Zřejmě jsem si je neolízl tak důkladně, jak jsem si myslel, protože na žluté látce byly zrazující rezavě hnědé pruhy.
„A kurva!“ řekl jsem tiše. Kdoví proč, ale rázem všichni zírali na mě.
***
Dívka si sedla, objala si kolena, třásla se a drkotaly jí zuby – ona jediná dál zírala na šátek a tak široké oči jsem u Asiatky ještě nevi-děl. Asi nejvyšší čas něco říct. Odhodil jsem deku a vstal:
„Mluvíte někdo anglicky?“
Nikdo neodpověděl a několik mužů pošilhávalo po oleštěných sr-pech visících na zdi. Nejstarší z nich, vrásčitý, se slzícíma očima, ten, co spal v posteli, tak neznatelné zavrtěl hlavou, prudkým pohy-bem sáhl do záňadří a namířil na mne malý kožený váček.
Bylo ticho, jen z džungle se ozývalo ranní ječeni a vřískání. Pro-tože dům neměl stěny, viděl jsem, že vlevo jsou pole a vpravo nedo-tčená zeleň pralesa, z které se plazí červený jazyk cesty. Stavba byla osamocená a rostlo kolem ní několik palem s košatými vršky, asi kvůli stínu.
Stařík začal pomalu mluvit – thajsky; i tak to znělo jako zaklíná-ní. Po minutě mu do toho vpadl jeden z mladších mužů, chvíli něco vysvětloval a rozhazoval rukama. Stařík poslouchal a nakonec přiký-vl. Když začal znovu zaříkat, ten mladší překládal. To dá rozum, že nemůžeš zakouzlit příšeru, která ti nerozumí.
„Démone krve, opusť náš dům. Pomohli jsme ti, proto se nemsti, démone krve. Náš dům je chráněn silnými božstvy…“ několik nesro-zumitelných jmen „…proto odejdi v míru, jinak tvou duši odnese drak a vrhne ji do plamenů, kde bude do věčnosti kvílet.“ Stařík se odmlčel, co já na to.
Neřekl jsem nic.
„Démone krve, vzal sis dceru mé dcery. Aby byla očištěna, ode-vzdáme ji bohům, kteří se pak budou chtít pomstít, proto uprchni co nejdále a co nejrychleji!“ stařík si strhl váček a třikrát jím proti mně
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:00 am

mávl.
Přemýšlel jsem, co dělat – historka o démonovi krve naprosto jasně ukazuje na mě, a podobné zvěsti se šíří rychlostí daleko převy-šující rychlost světla – špehové paní Dao budou jistě pozorně naslou-chat. Taky jsem nechtěl, aby kvůli mně obětovali dívku.
„Víte, příteli… Překládej, prosím,“ kývl jsem na mladšího muže, „nejsem thajský démon krve, takže na mě tyhle opičky neplatí,“ uká-zal jsem na váček, „ani vaši bohové na mne neplatí.“
Když překladatel domluvil, všichni se tak vyděšeně nadechli a viděl jsem, že stačí jen chloupek a začnou bezhlavě skákat z domu.
„Jenže já nejsem zlý démon.“ Tohle mi očividně nevěřili.
„Potřeboval jsem krev tvé rodiny, abych mohl žít, starý muži – to ale znamená, že jste mi skutečně zachránili život. Takže nemusíte mít strach, vím, co je vděk.“
Tohle už jim znělo trochu důvěryhodněji – něco za něco, obchod.
„Ani ty nemusíš mít strach,“ zvedl jsem dívku, která po mém do-tyku málem omdlela, „nestane se z tebe další démon krve a za tři dny budeš opět zdráva…,“ když bylo dopřeloženo tohle, lidé zašuměli a ta starší žena se rozplakala. Asi matka.
„…a nejen zdráva. Už nikdy neonemocníš a tvé děti budou silné, bude jich mnoho a budou žít velmi dlouho.“ Nevím, odkud jsem bral jistotu, ale věděl jsem, že nelžu: upíří rozmnožování nemůže být tak jednoduché jako vzorec: kousnutí = nový upír; to by na Zemi bylo přeupířeno, protože lidskou krev asi musíme jíst častěji než milo – člověk je přece jen nejrozšířenější, a tudíž nejsnáze dostupný zdroj. Za druhé, všiml jsem si, že jí rány po špičácích už téměř zmizely – což je pro člověka nemožné, takže za to může něco z mých slin, ně-co, co se určitě dostalo i do jejího krevního oběhu, takže ani to s tím zdravím a dětmi nemusí být výmysl.
Přestože jsem se dlouze odmlčel, všichni na mě dál zírali bez je-diného pohybu – dokonce se mi zdálo, že v jejich obličejích vidím stále rostoucí děs. Proč, sakra? Už to vypadalo nadějně.
Pak jsem to uviděl taky – na sloupu proti mně viselo zrcadlo: Jak slunce vycházelo, místností se táhly ostré pruhy světla – ve vlhkém vzduchu byly jasně viditelné. A jak jsem upadl do úvah, můj zrak se před přívalem fotonů sám přizpůsobil. Přestože jsem stál ve stínu, mé oči zářily odraženými paprsky jako reflektory – sám sebe jsem se lekl.
Proč toho ale nevyužít.
„Všechno dopadne dobře, ale jen tehdy, když o mně nebudete mluvit. Odvoláte doktora a všem ostatním řeknete, že jsem se uzdra-vil a že jsem odešel – tam,“ mávl jsem na opačnou stranu, než je Bangkok. „My démoni ze Západu jsme modernější než zdejší démo-ni a umíme držet slovo – v dobrém i zlém.“
Zhasl jsem oči a všichni si vydechli. Položil jsem dívku na rohož a přikryl ji: „Dejte jí polévku a nechte ji spát, sama pozná, kdy se může vrátit do práce… a nezdržujte se už, jako bych tu nebyl.“
Jen bylo dopřeloženo, všichni krom staré ženy se rozprchli, div si nohy nepolámali.
Našel jsem své oblečení a zkontroloval kapsy – nůž i mince byly na místě, byť vybalené z cáru potahu. Jasně, mysleli si, že jsem ztroskotaný turista, a okrást v Thajsku turistu je považováno za jeden z nejtěžších zločinů: na olupování prázdninových dobrodruhů jsou tady jiné – dobrovolné – atrakce. Cestovní ruch zaručuje obrovské zisky, takže kapesní zloděje a podobnou pakáž nelikviduje jen poli-cie, ale hlavně organizovaný zločin.
Stará žena ze mě byla těžce nervózní, tak jsem se ještě podíval té mladé na rány, ale i zbývající růžové skvrnky skoro nebyly vidět, převlékl se a odešel.
Časem určitě někdo neudrží jazyk, a už vidím, jak legendu O bí-lém démonu krve interpretuje nějaký evropský učenec.
***
Přestože jsem byl docela v pořádku, stále jsem měl sžíravý hlad.
„Rybičky, rybičky, kdepak jste?“ Běžel jsem džunglí po rudé ces-tě, přeskakoval rozbahněná místa, a když jsem dvakrát zaslechl ma-lou motorku a jednou auto, schoval se v zeleni. Trochu mi dělaly starost stopy, protože jsem byl bos a i ti nejchudší tady mají gumové žabky, a navíc mám zřetelně větší nohu, ale snad si toho do příštího deště nikdo nevšimne. Své tenisky si naposledy uvědomuju včera ráno na cestě nad mangrove – u levé jsem měl utrženou podrážku a zabahněný zbytek někde pod kolenem otočený špičkou dozadu. Pra-vou mi – zřejmě pro symetrii – sundali zemědělci.
Po pěti kilometrech jsem konečně doběhl k říčce. Byla kalná, de-set metrů široká a zároveň byla hranicí džungle – dál už byly jen ze-lené vodní lány rýže, za nimi kukuřice, za ní nějaké vysoké stromy… v dálce proti modrým horám visel mrak smogu nad Bangkokem.
Vyběhl jsem trochu proti proudu a s nožem v zubech se pustil do rybaření. Řeka byla sotva metr hluboká, a přestože vím, že se ryby do rýžových polí a do kanálů nasazují záměrně, nemohl jsem ze bře-hu žádnou nahmatat. Ponořil jsem se tedy do kalných vod, a to i pro-to, že zápach linoucí se z mých šatů byl ve vzrůstajícím vedru otřes-ný.
Ne že by se to nějak zlepšilo, ale chytl jsem tři půlmetrové šedé ryby… dobře, ale přes třicet centimetrů měly.
Místo skleničky jsem použil starou kokosovou skořápku a připil svému organismu, že nemůžu dostat žádnou infekci.
Po prvních třech rybách jsem chytil ještě tři, a pak ležel na svěží zelené trávě, poslouchal šplouchání vody a díval se do nebe. Být svobodný a najedený je krásný pocit.
***
Začalo se zatahovat, a když se rozpršelo, znovu jsem vyrazil. Červený prach se změnil v červené kluziště a já v červeného brusla-ře.
Kapky hlasitě bušily do bublajícího bláta a do vody v rýžových polích, a krom několika skloněných zad v černých košilích a několi-ka buvolů s velkými špičatými rohy jsem nikoho neviděl.
Musel jsem se dostat do Bangkoku co nejrychleji – i obalený čer-veným bahnem jsem na místním venkově se svou výškou nápadný jak šikmá věž v Pise… to asi ne: prostě jsem nápadný. Ale turisty promořený Bangkok bude naprosto v pořádku – také jeden z důvodů, proč jsem to ohnul do Thajska.
Kolem třetí jsem dorazil k předměstským slumům. Vstávání s vý-chodem slunce má i přednosti – dny jsou dlouhé. Slumy byly cítit několik kilometrů předem.
Už jsem byl v dokonalé kondici, dokonce jsem zkusil i nadlét-nout… I když, o té kondici to byla pravda jen napůl: přesněji řečeno, byl jsem v dokonalé kondici směrem od kůže dovnitř. Navenek jsem vypadal jako kuře po cikánsku: červené bahno ze sebe v rýžovém poli plném zvířeného červeného bahna nesmyjete. A ten rybí smrad se mého trika a šortek asi taky už nikdy nepustí.
Takže spíš ryba po cikánsku.
Nahnilá.
***
Rázoval jsem blátivou cestou, kolem mokvaly příkopy plné od-padků, splašků a hrajících si dětí, a přeháňky mi k tomu bubnovaly na vlnitý plech a natažený igelit.
Časem puch hnijících výkalů a moči poněkud ustoupil, mračna kovově zelených much zřídla a na cestě se sem tam objevily koláče asfaltu – s asfaltem začaly tisíce skútrů, mopedů a motorek, na kte-rých se jezdí až v pěti. S prvními skutečnými domy asfalt zvítězil, a lidé, kteří si mne dříve sice prohlíželi, ale protože jsem vypadal a smrděl hodně podobně jako oni, mne moc nevnímali, se ode mne začali odtahovat.
Když se u chodníků objevily okrasné palmy, za chodníky maleb-né několikapatrové stavby a na chodnících kravaty, zastavil mne vy-žehlený policista ve sněhobílé přilbě, sněhobílých rukavicích a se sněhobílým řemením přes hruď.
„Váš hotel je v těchto končinách, pane?“ řekl velmi slušnou ang-ličtinou.
„Ne,“ řekl jsem po krátkém přemýšlení. Kdybych řekl ano, určitě by se mi jako cizinci ve zjevné nouzi pokusil pomoci, a kdyby zjistil, že jsem lhal a že jsem navíc bez peněz, asi by to nedopadlo dobře. Turisté ano, ale prachatí. Vandráků mají dost svých.
Po dokonalé vozovce proplynul zlatý rolls-royce s černými okny.
„Promiňte, konstáble,“ řekl jsem co nejdistinguovaněji, „kudy do přístavu, prosím?“
„Celý střed města kolem řeky Menam je přístav,“ promluvil jako turistická příručka, „proti proudu starší část, po proudu moderní,“ mávl v příslušných směrech rukama. Rukavice měl sněhobílé i na dlaních.
„Děkuji,“ lehce jsem se uklonil a strážník tak trochu nevěřícně začichal, jestli to opravdu smrdím já.
***
Nevíš-li co dál, je dobré si utřídit priority, říkával Postrach. Ne-měl jsem v okolním mumraji dobrý pocit, nějak jsem lidem za ten rok odvykl, a navíc už mne mohl kdokoli sledovat – jsem opravdu nápadný.
Takže priority: trochu zmizet, peníze, zkulturnit se, víc peněz a hodně zmizet, neboli sbohem, Bangkoku. Letiště jsem si našel na velkém plechovém plánu s mnohojazyčnými popisy: je na severový-chod, kousek za městem a jmenuje se Don Muang.
Svoboda má křídla.
***
Kráčel jsem spíš ke starému přístavu než k novému a místo šumí-cích limuzín zase začaly mopedy, skútry, tříkolová vozidla s neuvěři-telně vysokým nákladem, rikši, buvoli, osli… všechno to troubilo, chrlilo namodralý dým, popřípadě kálelo na vozovku. Do toho milio-ny lidí, řvoucí hudba, lampióny, pornokina, neony, desetitisíce vů-ní…
Navštivte Asii!
Čím blíž jsem byl přístavu, tím byly uličky užší, zákoutí temnější a průčelí dřevěných domů oprýskanější. Ve vzduchu páchla hnijící voda, kanalizace a rybina; příliš mnoho ostatních turistů jsem nevi-děl. Protože už snad hodinu nepršelo (dnešní rekord), slabý povlak červeného bláta na mně uschnul a popraskával, a já přitom intenzivně vymýšlel, jak se dostat k penězům. Šel jsem kolem mnoha barů, ve kterých byly boxerské ringy – turista – odvážlivec si může zkusit kickbox proti místnímu šampiónovi. Jenže turisté vyhrávají jen ve filmech, ve skutečnosti by to bylo strašně nápadné a popularita je něco, o co vážně nestojím. „Vstupte, cizinče, vstupte!“ začal mne lákat chlápek u vchodu do nevěstince. Zřetelně už jsem v hodně tem-ných místech, když volal i na mě. Pomalu se začínalo zatahovat, a už v tom byl i náznak večera. Stiskl jsem hrst mincí v kapse a vešel do prvního pajzlu za bordelem.
***
Uvnitř byl neuvěřitelný kravál, řinčely automaty, orientální disko, mač v boxu, děvčata ječela, obsluha nahoře bez, mraky cigaretového dýmu, marihuana, zápach přepáleného oleje a záchodů, potu a alko-holu… Normálka.
Posadil jsem se k baru.
„Pivo, pane?“ barman se leskl a košili měl úplně propocenou.
„Hmmm… jo,“ řekl jsem. „Berete tohle?“ hodil jsem mu minci.
„Ještě vám vrátím,“ rychle zadrnčel počitadlem, otřel pult, pleskl táckem a prskl na něj lahvovou třetinku pokrytou místním písmem – bez skleničky. Pěna přebublala hrdlo a stekla na tácek – rýsoval se mi problém: jak mám dělat, že piju, a přitom nepít?
„Vypadáš osaměle, fešáku.“
Jasně, k pivu šlapka, standardní scénář; tedy i já se musím chovat standardně:
„Co si dáte, slečno?“
„Jsem Miriam, ale můžeš mi říkat Mimi. Šampaňské?“
„Co pivo?“
„Tak pivo,“ pokrčila rameny a barmanovi se zúžily oči: Pivo?! Takhle se chová gentleman k dámě?! Opřel jsem se o pult zády a rozhlédl se. Hledal jsem cosi, co je ve všech přístavních putykách. Doufám.
„Jak se jmenuješ, fešáku?“
„John.“
„John, jako John Lennon,“ ječivě se zasmála.
„Jo. Akorát trochu hůř zpívám.“
Tentokrát se smíchy div neskácela. Umí svou práci dobře, Mimi.
„Johne, vidím, že jsi svalovec,“ přejela mi rukou po rameni, „ne-chceš si trošku zasázet?“
Ale! Že by se na mě usmálo štěstí? Poprvé?
„O co jde?“
„Vy tomu říkáte páka.“
Tak skutečně štěstí – přesně po něčem takovém jsem se před okamžikem díval. Ke škubání se v podobných místech používá buď kulečník, karty, skořápky, nebo tohle.
„Páka? Jasně,“ fingovaně jsem se napil piva a naschvál se polil. Tím jak se nepotím, jsem mohl být nápadný: všichni měli na košilích a trikách promočené trojúhelníky. Já teď taky – aspoň vepředu.
„Pojď,“ chytla mne za ruku a táhla ke dveřím, o kterých jsem si myslel, že vedou na záchod.
***
Měli tam na páčení rukou dokonce takové speciální přenosné sto-lečky. Puch potu a cigaretový dým mne málem vystřelily z futer, ale alespoň se svou rybinou zapadnu.
Kolem se hrály karty, domino, kostky, mahjongg, automaty… co koho napadne. Mimi mne dotáhla ke stolu, kde se pivem nalévali dva chlápci – jeden velký tlustý a jeden malý.
„To je John,“ představila mě Mimi.
„Ahoj John, ty páka?“ šel rovnou na věc ten větší.
„Jasně.“
„Kolik sázka?“
Vysypal jsem na stůl všechny své mince a polovinu jich posunul k nim.
„Hmmm, tak deset dolar,“ plesknul na stůl desetidolarovku. Na-prosto přesně vím, jak tenhle způsob škubání hejlů probíhá: dvakrát tě nechají vyhrát, pak tě donutí vsadit vše (Přece nás neoholíš!) a v pátém kole tě oberou i o snubní prsten.
„To všechno, co mít?“ ukázal na zbytek mincí.
„Ale kdeže,“ mávl jsem rukou a Mimi se ke mně přivinula. To, jak vypadám a že nemám ani boty, je neznepokojovalo – běloši jsou divní, to ví přece každý.
„Ke stolek?“
„Jo.“
Malý společník zatím zmíněné sportovní náčiní donesl a postavil vedle našeho stolu.
Stoupli jsme si, levou rukou se chytli držáků a pravé zaklesli do sebe. Pod vrstvou tuku se zavlnily svaly.
„Až Mimi říct, začít. OK?“
„OK.“
Kolem stolku se nahrnuli lidé a začali sázet – podle všeho jen na oko, abych získal pocit autentičnosti.
„Tři-dva-jedna-téééď!“ zavýskla Mimi.
Tvrdě jsme oba „zabrali“. Z tlusťocha stříkal pot, dělal „Ummmmm!“, skoro mě položil, ale když jsem začal „umdlévat“ přes stále hlasitější „Ummmmmm!“ začal umdlévat taky – po pěti minutách jsem ho slavně měl. Mimi skákala do výšky, všichni mne uznale plácali po zádech a tlusťochovi se thajsky pošklebovali.
„Odveta, John?! Ale levou!“
„Dobře.“
„Ale zdvojnásobit sázka!“
„Dobře.“
Tlusťoch položil před svého parťáka, který hlídal bank, další dvě desetidolarovky. Podle toho, jak byly uhmatané a že měly skoro stej-nou barvu jako špína na stole, byly erární.
Zaklesli jsme levé ruce, následovala Mimi, „Ummmmm!“, a v okamžiku, kdy mne už téměř „měl“, najednou zařval bolestí, ruka povolila a já ji připleskl k desce.
„Co se stalo?“ zatvářil jsem se účastně.
„Prasklo v zádech – páteř zle. Piráti v mládí beng beng!“ naznačil pistoli a tvářil se zničeně.
„Dobře, takové vítězství nemůžu přijmout,“ řekl jsem, přesně jak se od bílého trouby čekalo, „vrátím ti peníze.“
„Ne! To nedovolit moje čest!“ byl by z něj dobrý herec, málem jsem mu uvěřil – kroužek kolem uznale zahučel – možná ale už tro-chu dřív, než začal mluvit; statisté jsou vždycky jen statisté. Tlusťo-chovi přeběhla po obličeji poslední vlna bolesti a řekl: „Ty, John, dát páka s mým přítel Ji, já jemu věřit.“
„Jak si přeješ,“ přezíravě jsem se usmál nad nevysokou postavou pana Ji. Měl tradiční černé oblečení záměrně ušité tak, aby mu zúžilo skutečně hodně široká ramena.
Pan Ji si pečlivě shrnul rukáv na pravé ruce až k zápěstí – měl na něm dokonce gumičku (to aby nebyl vidět ani kousek předloktí); dlaň měl nevelkou a paži tak krátkou, že si musel pod loket dát pol-štářek.
Znovu začalo „Ummmm!“ a cenění zubů, a když jsem po sedmi minutách začal „umdlévat“, pan Ji neznatelně povolil, hekal přitom jako umírající osel a nakonec podlehl.
„Ty nás úplně obrat, John! Mimi, ty přivést ho, aby on oholil nás zcela dohola! Ty zrádná, zrádná holka!“ Zvedl hlas Tlustší společník a pan Ji si zkormouceně mnul “namoženou” ruku.
Znovu jsem se polil pivem a nasadil přiopilý nepřemožitelný úsměv: „Co to zase zdvojnásobit? A přidám i tohle,“ posunul jsem po stole zbytek mincí.
„Dobře,“ svolil po krátkém a skutečně „upřímně“ vypadajícím
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:00 am

zaváhání Tlustší společník a dokulhal ke stolu, že bych mu fakt věřil: „To dohromady čtyřicet…,“ rozhrnul mé mince, „čtyřicet pět dolar, já dorovnat padesát, jo? Když prohrát, pět doplatit?“
„Jasně,“ řekl jsem nafoukaným tónem já-nikdy-nepro-hraju-troubo. Přesně, jak se čekalo.
„Levice,“ řekl pan Ji. Podle přízvuku uměl anglicky daleko lépe než Tlustší společník, ale hrát burany také patří k divadlu.
Trochu jsem se zapotácel – pivo bylo silné a jistě by v tom otřes-ném vedru působilo jako kladivo. Možná v něm bylo i něco jiného než jen chmel – na jazyku bylo podezřele sladké.
Levé ruce se zaklesly a malý pan Ji zase začal hrát. Zabíral, funěl, koulel bulvami a vypadal, že vypustí duši. Nechal jsem se skoro při-máčknout, pak jsem začal hlasitě úpět a vracet ruku vzhůru. Když jsem dosáhl svislice, pan Ji poprvé zabral doopravdy. Svaly pod čer-nou látkou se zaťaly a… a nic. Jenom tak očima jsem se usmál, a on pochopil, že tentokrát skončí na vidlích oni. Letmo jsem si vzpo-mněl, jak jsem na lodi paní Dao bez problémů zvedl dvouapůlmetrá-kové potápěcí závaží – a to jsem byl z upířího hlediska sotva batole.
Pan Ji měl na člověka skutečně titánskou sílu – zřejmě nějak spe-ciálně trénuje (a není divu, živí-li se páčením peněz z turistů). Hlou-ček kolem postřehl, že jsou nějaké problémy a začal vypadávat ze scénáře. Panu Ji po skráních tekly pramínky potu a já jsem hlasitě dýchal a chrčel – taky bych byl docela dobrý ochotník. Musel jsem jenom dávat pozor, abych mu nerozdrtil dlaň.
Po čtvrthodině jsem slavně zvítězil – nemohl jsem si dovolit vy-hrát rychleji, to bych panu Ji vzal čest.
***
„Téééda, Johne,“ obtížně chytala roli Mimi, ale moc jí to nešlo, protože přišla o procenta.
„Cha-chá, to jsem dobrej!“ znovu jsem se polil pivem a ještě si pěnou poprskal ruce – to už jsem shraboval peníze.
„Ještě jednou,“ řekl Tlustší společník a bolesti páteře ho zázra-kem opustily. Pan Ji ho chytil za rukáv a něco zadrmolil. Na orien-tálních řečech je obtížné, že vyjadřují emoce trochu jiným posazením hlasu než evropské, ale i tak jsem pochopil, že pan Ji pochopil úsměv v mých očích. K dobrým hráčům patří i to, že umějí prohrát.
„Jsi dobrej, Johne,“ plácl mě Tlustší společník do ramene, „ne-chceš s náma pár dní pracovat?“ Lámaná angličtina byla rázem ta tam.
„Možná se stavím, Tlustší společníku. Neberte to osobně, ale já ty prachy potřebuju víc než vy.“ Zazubili jsme se na sebe, já dal jed-nu ostrovní minci Mimi, a tak se na mě taky usmála. Když jsem od-cházel, všichni tři mi podali ruku.
Profíci.
***
Venku už byla téměř tma a zase pršelo, ale Bangkok nikdy nespí (to jsem si přečetl na reklamě jedné cestovní kanceláře). Vymotal jsem se z přístavních uliček a našel lokální obchodní čtvrť a laciný supermarket s celonočním provozem.
Deset dolarů jsem dal za košili a slipy, dvacet za kalhoty s odepí-nacími nohavicemi a za podkolenky. Boty, které jsem potřeboval, stály sto devadesát devět, tak jsem je ukradl. Jako člen Nočního klu-bu jsem přesně věděl, kde jsou kamery, a s upíří rychlostí nikdo ne-měl šanci – a že mám tu obrovskou papírovou tašku trochu nacpaněj-ší?
„Přijďte zas, pane,“ usmála se na mě slečna u východu a uklonila se. To víš, že přijdu, jestli jsem netrefil číslo.
V kosmeticko-estetické části supermarketu jsem si koupil mýdlo (Fialová vášeň), šampon, kartáček na zuby, hříšně drahý deodorant a nůžky – nakonec jsem ukradl stodolarové zrcadlovky a vrátil se do přístavu.
***
Nejlevnější hotel s vanou a teplou vodou se jmenoval Růžový sen a stál přemrštěných dvacet dolarů na noc – být běloch má i nevýho-dy.
„Potřebuju ručníky.“
„Ano, pane, jsou na pokoji. Slečnu?“
„Ne.“
„Ano, pane. Zapište se prosím, pane,“ recepční mi přisunul fleka-tou a uhmatanou knihu hostů. Zařízení hotelu sice vypadalo jako výprodej z etiopské IKEY, ale až na knihu hostů bylo čisté. Falešné jméno jsem si připravil předem, tak jsem bez přemýšlení napsal John McGregor.
„Pán je Skot?“
„Američan.“
Recepční pochopil a přestal se vyptávat – těch dvacet dolarů bylo zčásti za to, že jsem nemusel ukázat pas.
***
Pokoj byl malý, ale v koupelně byla skutečná a velká vana – nic jiného už se tam nevešlo. Zeď museli postavit až potom, co ji insta-lovali, a umyvadlo bylo na pantu a člověk se mohl buď koupat, nebo umyvadlovat, ale kdo by dělal obojí naráz.
Nebyly tam jen ručníky (čisté), ale i kartáč na jedno použití a sůl do koupele.
***
Kartáč jsem zničil poměrně záhy, ale na červené bahno stačil. Dvě hodiny s koupelovou solí a Fialovou vášní si poradily i s rybím smradem – jen jsem si připouštěl horkou vodu a vzpomínal. Když jsem před rokem bral naposledy podobnou lázeň, nikdy by mne ne-napadlo, že se příště do poctivé vany naložím v Thajsku. A za rok.
Nakonec jsem ze sebe osprchoval saponáty a místo holení si vou-sy jen zastřihl: přece jen, člověka to trochu změní a vypadal jsem jako pravý explorativní turista – dobře jsem si odpoledne prohlédl, jak jsou zarostlí. Pak jsem si sčesal vlasy dozadu, stáhl je zelenou gumičkou do culíku a kriticky se ohodnotil:
„Vypadám jak kretén,“ zašklebil jsem se do zrcadla, ale zato jsem si nebyl vůbec podobný. Zkoušel jsem se všelijak ksichtit, ale dočas-ně-permanentní stahy mimických svalů, které ke změně tváře použí-val upíří hrdina v mé knize, jsou bohužel jen výmysl. Vyloupl jsem z pouzdra úzké hranaté zrcadlovky a nasadil si je: filmový nájemný vrah. Takhle nikdy žádný skutečný zabiják nevypadá, ale jako turista obstojím snadno. Na zdi seděla ještěrka, kmitala jazýčkem a dívala se na mě, tak jsem se raději oblékl. Košile byla docela ohavná, ale prý na ní není vidět pot – to v mém případě znamená, že na ní nebu-de vidět, že se nepotím. Vyhrnul jsem si volné rukávy, vytáhl ten poslední špendlík, který se zapomene v každé nové košili, rozbalil kalhoty, trochu je protřepal, oblékl si je a přendal do kapes nůž a žalostný zbytek peněz. Pak podkolenky a nakonec boty.
„Tak jsem to trefil,“ prošel jsem se po pokoji a dotáhl tkaničky. Boty byly vysoké do půli lýtek, ze silné černé kůže, s podrážkou a špičkou vyztuženou ocelovým listem – tím v klidu prokopnu auto. Boty jsou základ úspěchu, to ví každý. Tyhle trochu vrzaly a moc hezky voněly. Důkladně jsem se napajcoval deodorantem, aby lidi nepřekvapilo, že necítí pot, pak jsem si ještě vytáhl košili z kalhot, abych vypadal uvolněně, a konečně se mohl pustit do vydělávání peněz.
„Tak jo.“ Brýle jsem zatím dal do kapsy, staré šaty a vše, co po mně zbylo, nacpal do igeliťáku po košili – vyhodím to venku. Ještě jsem smetl zbytky vousů, spláchl je do záchodu a poutíral otisky prs-tů.
***
„Přeji hezkou zábavu, pane McGregore.“
Položil jsem klíč na pult: „Dík.“
Recepční nemohl vědět, že se nehodlám vrátit. Mrkl jsem na ho-diny: devět, celou noc před sebou… zrak mi sklouzl na malou televi-zi – zrovna běžely zprávy a on pošilhával po obrazovce, i když věšel klíč do skříňky.
V rýžovém poli plavalo několik černých předmětů, kolem plno policistů, reflektory, moderátorka vzrušeně mluvila. Podle slunce se to točilo sotva hodinu před setměním.
„Co se stalo?“ kývl jsem k televizi.
„Vy to nevíte?!“ recepčnímu zasvítily oči: „Někdo povraždil ze-mědělskou rodinu, sotva třicet kilometrů od Bangkoku. Prý je mučili a prý to udělal nějaký běloch!“ Významně zvedl obočí. Proč všichni tak rádi hlásají morbidní zvěsti? Pohladil jsem si vousy:
„Tak běloch?“
„Mají jeho kreslenou podobu, když chvíli počkáte… Vidíte?! Zrovna ji ukazujou!“ bodl prstem k obrazovce.
Ve skutečnosti vypadám daleko líp. Na identikitu jsem měl kra-tičkého ježka, nízké čelo a hranatou, brutální bradu.
Recepční se na mě kradmo podíval a vypadal trochu podezíravě. Naštěstí orientálcům připadají všichni běloši stejní, stejně jako oni nám.
„To bude nějaký Rus nebo Ukrajinec, vidíte ten nos a tu bradu?“ řekl jsem autoritativně.
„Skutečně! Možná byste to měl říct na policii.“
„Možná řeknu… Co bylo ještě ve zprávách? O tom?“ projevil jsem standardní krvelačnost.
„Muselo se to prý stát krátce po poledni. Mučili je – prý hodně ošklivě – pak je popravili mečem. Asi něco kolem drog, pěstuje se tam v okolí mák…“ Recepční zmlkl a vrhl po mně další kradmý po-hled. Přestože je v Thajsku za drogy trest smrti, kšeftuje se tu s nimi ve velkém, to ví každý.
„No jo. Tak dobrou,“ klepl jsem do pultu. Bohužel jsem mu ne-mohl říci, že to, co ho v televizi tak vzrušuje, možná brzy zažije na vlastní kůži – i s mučením.
Wries a Van Vren jsou mi téměř v patách.
***
„Takže bod číslo tři: víc peněz,“ zamumlal jsem, zabouchl popel-nici za rybinovou konfekcí a nasadil si černé brýle – v nočním Ban-gkoku je to docela normální.
Nepršelo, vzduch se příjemně ochladil, foukal slabý vítr a nad nekonečnými neony dokonce svítil měsíc.
Když jsem tentokrát došel do míst, kde sviští limuzíny, policisté si mne ani nevšimli – takových jako já tu chodilo nepočítaně.
„Ahoj,“ pozdravila mne pihatá dívka s ňadry odvážně se pohupu-jícími v odvážném triku.
„Ahoj,“ naznačil jsem prázdnou kapsu. Rázem bylo po nadějně se rozvíjejícím přátelství. Prostitutky všech druhů, barev, chutí, vyzná-ní, velikostí a pohlaví byly doslova všude a tlupy německy hovoří-cích turistů je braly hákem jako útočící afrikakorps.
Já jsem hledal něco jiného: vysoké honosné domy pro místní pra-cháče; vysoké honosné domy s podzemními parkovišti. Potřeboval jsem scénu, která se v každém velkoměstě děje mnohokrát za noc: přepadení, lépe však pokus o znásilnění. Totiž, situaci okolo peněz jsem si rozvážil už ve vaně: ukrást boty a brýle, když jde o život, ano; násilí a loupeže nikdy.
***
Pompézní věžák s lesklými termoskly, téměř mrakodrap, jsem si vybral ne proto, že stál trochu osamoceně v malém parku, ale proto, že se do něj dalo velmi lehce proklouznout – toho jsem si jistě ne-všiml sám, ale spíš je podplacený noční hlídač. Tak se to obvykle dělá, a je-li to dobře zorganizované, dává hlídač tipy, kdy přijíždí někdo na oholení.
***
Parkoviště má pět undergroundových pater, číslováno odshora dolů, přičemž polovina horního jsou drátěné klece plné mopedů a těžkých, drahých motorek.
Protože nejvyšší patro bylo příliš plné a bylo v něm až nezdravě kamer, usadil jsem se v druhém – ve stínu za žlutým datsunem. Pak už stačilo jen poslouchat a čekat.
O půl dvanácté jsem uslyšel luxusní předení benzínového mno-hoválce a tmavomodrý sportovní mercedes kabrio proplynul do niž-ších sfér.
To bude ono.
***
Kamery tady vespod byly velmi řídké, navíc nepohyblivé, tak jsem mohl jít téměř normálně, bez ukrývání. Sundal jsem si brýle, schoval je do pouzdra, a jak mercedes zatáčel, gumy na speciální zelené barvě hlasitě hvízdaly.
***
Mám vždycky radost, když mé plány vycházejí. Jen co předení vozu utichlo, ozvaly se rychlé kroky několika párů nohou a vzápětí zdušené zaječení a cinkot a řinčení vysypané kabelky.
Ženská! Tak to mám vážně kliku. I moje hrubé podrážky na barvě trochu pískaly, tak jsem raději zpomalil.
***
Vykoukl jsem do nejspodnějšího patra – záď tmavomodrého mercedesu se leskla v záři jediné žárovky, ty další až dozadu ke zdi nesvítily a jediná kamera kupodivu mířila na druhou stranu, než mě-la.
Tři muži v černých kuklách tiskli mladou ženu ke kapotě auta sotva pár metrů za hranicí světla. Sukně už byla dole, nohy daleko od sebe a teď jí jeden téměř něžně přejížděl špičatým zavíracím nožem po lýtku: přesněji, páral jí černou punčochu. Žena měla ucpaná ústa, tiše plakala, ale celkem rozumně se nebránila. Nůž vypadal ostře.
Jehlové podpatky vrhaly dlouhé stíny.
Zjistil jsem, že mi přes ty desítky a desítky vražd, které jsem spá-chal v uplynulém roce, násilí na bezbranných vadí asi tak stejně hod-ně jako dřív; mám Noční klub hluboko pod kůží.
Nůž dojel nad koleno.
Ještě chvíli jsem počkal a pak se do páravého zvuku ozvalo tiché zapištění gumy.
Jakoby podrážky.
***
„Vypal, bělouši!“ Ten co dívce klečel na ramenou, vytrhl revol-ver a namířil na mě. Žena byla nejen mladá, ale i hezká.
„To znělo dost rasisticky,“ šel jsem dál. Lidé obvykle po druhých nestřílejí: to chce buď trénink, nebo vážnou duševní poruchu. Těm, kteří míří, zbraň většinou jen překáží.
Když jsem překročil hranici stínu, použil jsem upíří zrychlení. Muselo to vypadat, jako bych zmizel a v příštím zlomku vteřiny se objevil o deset metrů jinde.
„Hezká bouchačka,“ to už jsem měl revolver v ruce. Ten s nožem přestal párat punčochu, a jak se lekl, bodl po mně: byli to naprostí amatéři – držel tu kudlu jako vidličku.
„To je nůž, ne jídelní hůlky,“ řekl jsem káravě. To už měl vy-kloubené dva prsty a já zacvakl čepel.
Třetí útočník se moudře pokusil utéci.
„Půjdeme támhle dozadu, chlapci. Potřebuju vám něco důvěrné-ho.“ Držel jsem toho třetího za zkroucenou ruku, div hlavou nedřel o podlahu, a ty zbylé dva jsem tam dokopal. Když jsem je slušně požá-dal, stáhli si masky.
Byli to kluci, osmnáct let, možná míň, podle oblečení z bohatých rodin – olupování a znásilňování je na nudu fakt nejlepší. Znám to z Prahy.
Čistě náhodou jsem přestal dávat pozor a ten, co měl předtím re-volver, nečekaně zkusil kung-fu. Zřejmě šéf. Kupodivu, stál jsem tak špatně, že jsem si o to doslova koledoval. Dostal jsem tvrdý úder do brady, zapotácel se a zkroucená ruka toho třetího mi vyklouzla. Vě-děl jsem, že se dívka dívá, oči přes půl obličeje, a stál tak, aby viděla, jak dostávám. Oběti, které byly právě zachráněny, bývají v šoku, takže ani nevolají o pomoc, ani neutíkají, čili času na divadlo dost a dost.
***
Chvíli jsem s chlapci provozoval boj muže proti třem, a dopadlo to tak, že oni utekli (jednoho museli podpírat) a já po několika vrat-kých krocích padl na kolena, zavírací nůž hluboko v rameni.
Jak jsem si ho tam sám zabodl, si dívka nemohla všimnout. Ani toho, jak jsem si nejdřív rozepnul a shrnul košili, abych si ji nezničil.
***
„Jste v pořádku, pane?!“ přešla po thajské kulometné dávce do angličtiny. Snažil jsem se jí moc nedívat na holé nohy.
„Já… Já nevím,“ trochu jsem chraptěl: „A vy, slečno?“
„Neublížili mi, nestihli to…,“ v rukou drtila rozpárané punčochy a v očích se jí objevilo přesně to, co se objeví v očích každé princez-ny, kterou právě zachránil bílý rytíř.
„Zavolám sanitku a policii,“ zamrkala a otočila se k vysypané kabelce. Elegantní mobil ležel pěkně uprostřed.
„Ne, prosím, ne policii… Tohle nic není,“ mávl jsem rukou, těžce vstal a zapotácel se. Podle očekávání přiskočila a podepřela mne.
„Máte v rameni nůž!“ Oči má opravdu nádherné.
„To je jen…,“ chtěl jsem říct škrábnutí, ale to už by mohlo být přespříliš. Radši jsem se znovu zapotácel: „Dám vám svou košili, ti syčáci vám zničili…,“ cudně jsem odvrátil zrak od těch nohou.
„To je…,“ trochu popotáhla, „to je dobré, mám v autě plášť… Proč nechcete sanitku?! Vykrvácíte! Dostanete sepsi!“
„Ale ne, já se z toho vylížu. Na shledanou, slečno.“ Vykročil jsem ke schodišti, naposledy se na ni usmál a udělal přitom oči umí-rající laně.
„Ne! Stůjte! Postarám se o vás tedy sama!“ Nestačil jsem uvrávo-rat ani tři kroky, když mne znovu chytla.
V duchu jsem se zašklebil – fakt miluju, když mé plány vycháze-jí. Navenek, jen se mne dotkla, jsem znovu padl na kolena – opatrně, abych si neodřel kalhoty. Dívka mi pomohla vstát, opřela mne o záď mercedesu, vklouzla do pláště, sesbírala věci do kabelky, zatáhla střechu, klaply zámky a za chvíli jsme byli ve výtahu.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:00 am

Bílý rytíř, navíc tajemný bílý rytíř, a ještě ke všemu raněný bílý rytíř, tomu žádná neodolá.
***
„Posaďte se sem, prosím,“ spustila mne na okraj kulaté vany ob-ložené kachlíky se světlounce modrými malbami čínských draků – každý byl jiný, takže ruční práce. Byt, co jsem zahlédl, byl vpravdě milionářský: v posledním patře, na asijské poměry až neuvěřitelně velký.
„Nevyděsím manžela?“
„Jsem sama,“ řekla bez rozpaků. Takže buď luxusní prostitutka, nebo emancipovaná žena, která rodinný život obětovala kariéře – a podle všeho se jí daří, ať dělá co dělá. V ostrém žlutém světle odra-ženém od zrcadel a vyleštěné keramiky už tak mladě nevypadala, přesněji, nevypadala jako dívka – mohlo jí být těsně přes třicet, ale zato s dokonalou údržbou. Módní návrhářka, právnička, televizní moderátorka… Na návrhářku je oblečená příliš střízlivě, na…
„Dezinfekce, obvazy, náplast,“ otočila se od lékárničky a rozloži-la to na pult vedle umyvadla.
Unaveně jsem se usmál. Ve výtahu jsem si snažit tu trošku krve, která kolem zavíráku vytekla, co možná rozmazat, aby to vypadalo aspoň trochu dramaticky.
„Ten nůž musí ven,“ přestože tam stála jen v horní části kostýmu, kalhotkách a jehlových podpatcích, do hlasu jí pronikla autorita člo-věka, který je zvyklý rozhodovat – takže emancipovaná varianta.
„Tohle zvládnu sám,“ řekl jsem, když se téměř bez zaváhání na-táhla po černé střence. „Připravte si obvaz, prosím… Teď!“
Poslechla a přimáčkla na ránu čtverec mulu, jen jsem kudlu vytá-hl – tak nemohla vidět, že během vteřiny už tam zbývá jen rychle mizející jizva.
Hlasitě jsem zasyčel, přivřel „bolestí“ oči a zakrvácený nůž zara-chotil o kachlíky. Když mne zachytila, abych po zádech nespadl do vany, přehmátl jsem a podržel si obvaz sám.
„To je dobré,“ řekl jsem statečně.
„Málem jste omdlel!“
„Ale ne…,“ zavřel jsem oči a zakýval se.
„Pane!“
„V pořádku, v pořádku… Mohla byste… trochu toho peroxidu, čerstvý obvaz, náplast?“
„Ano. Hned.“ Zatímco stříhala leukoplast (ruce se jí třásly jako stoletému alkoholikovi), „vydezinfikoval“ jsem si ránu, a když jsem zase zasyčel, přimhouřila lítostivě víčka. Pak už jsem si držel čtverec gázy na rameni a ona mi ho tam nešikovně lepila příliš dlouhými bílými pruhy.
„A co vy? Nepotřebujete lékaře? Neuhodili vás?“ začal jsem se zajímat.
„Ne jen mi vytrhli kabelku a pak… a pak…,“ napětí se uvolnilo v slzách. Dala si dlaň před oči a sklesla na vanu vedle mě. Chvíli jsem ji držel zdravou paží kolem ramen, pak jsem vstal a začal si oblékat košili. Že mi to jednou rukou moc nejde, jsem nemusel ani hrát.
„Děkuji za pomoc, slečno. Jestli vás uhodili, zajděte radši k léka-ři… A i tak, promluvte si o tom s někým, nedržte to v sobě. Hm,“ pokrčil jsem rameny, „na shledanou.“
„Prosím?“ zvedla uslzený zrak: „Kam chcete jít?!“
Používá nějaký kvalitní mejkap, protože se jí vůbec nerozpíjel.
„No…,“ trochu stydlivě jsem zarejdil pohledem, „myslel jsem, že přespím tady v garáži, proto jsem tam ostatně byl. Přišel jsem o do-klady, o kreditky, o batoh… Ale to vás nemusí trápit. Na shledanou.“ Vrazil jsem ramenem do veřejí, tiše zasténal a rychlým potácivým krokem se hrnul ke dveřím z bytu. Trvalo jí to trochu déle, než jsem čekal (přece jen, třicítky už na bílé rytíře nevěří tak moc), ale dostih-la mě, ještě než jsem stihl vyháknout pojistný řetěz:
„Přespíte tady, mám ložnici pro hosty. A bez diskusí.“
Sice se trochu zpozdila, zato pevnost jejího rozhodnutí byla chvá-lyhodná.
„To nemohu přijmout.“
„Musíte!“ div mi nezkroutila ruku.
Divím se, že lidé na tyhle prastaré triky pořád skáčou.
***
„Jsem nezdvořilá, omlouvám se,“ napřáhla paži těsně potom, co mne přikryla: „Helen Trang.“
„Helen, hezké jméno,“ unaveně jsem se usmál: „Stuart, Stuart J. Samuel.“
Vskutku nejvyšší čas se seznámit: boty jsem si sice zul sám, ale se zbytkem mi (naprosto neodmítnutelně) pomáhala, a nakonec mne navlékla do pánské noční košile (taky pro hosty). Měl jsem trochu strach, abych nepřehrával, ale zřejmě jsem simuloval přesvědčivě.
„Ať se vám hezky spí, Stuarte. Zítra nikam nespěchejte, ráno vám připravím snídani i něco k obědu, a z práce se vrátím brzo, kolem druhé, tak na mne počkejte, ano?“
„Ano,“ řekl jsem už se zavřenýma očima.
***
V noci se na mne byla třikrát podívat, naštěstí jsem ji vždy slyšel, tak jsem včas začal dýchat; pořádně si odpočinu, až odejde do racho-ty. Přestože už jsem tak v pořádku, stále se po letu přes bažiny cítím unavený.
Přemýšlel jsem, jestli kontroluje, zda jsem neumřel nebo zda jí nebílím byt, ale napotřetí si sedla na postel, pohladila mě po čele a zašeptala něco thajsky. Znělo to docela hezky.
Takže i emancipované asijské třicítky věří na bílého rytíře. Všechny ty Esmeraldy mají přece jen něco do sebe.
***
Přišla se na mě mrknout, ještě než odjela do práce, a ložnici napl-nila příjemná vůně drahého parfému. Dvě hodinky jsem si zdříml, vzbudil se, nasoukal do županu pro hosty a vydal se na obhlídku by-tu.
V obývacím pokoji bylo velké akvárium plné naprosto roztodiv-ných ryb, knihovna nacpaná právnickou literaturou a psací stůl, který rozhodně nebyl jen dekorací: vedle telefonu a hromad složek, papírů a novin ležel švihácký notebook připojený k síti. Dále jsem zjistil, že výhled z oken je téměř úžasný: mrakodrapy ve středu města plus malebná změť původních dřevěných domů ježících se anténami a mísami satelitů. Park hluboko pod věžákem vypadal šťavnatě, s ma-lými jezírky, vodotrysky a rozšklebenými sochami místních bohů; takhle z výšky se to jevilo jako barevné souměrné ornamenty.
Žádný odposlech ani kamery jsem nenašel, jen čidla bezpečnost-ního systému – byl vypnutý.
„Co s tímhle?“ na snídaňovém pultu oddělujícím supermoderní nerezovou kuchyň od obýváku jsem měl připravené oblíbené ovesné müsli. O keramickou misku byl opřený vzkaz:

Mléko je v lednici, jinak sněz, co chceš.
H.

Zalil jsem müsli mlékem, uvařil kávu, chvíli počkal a spláchl to do záchodu. Trochu zkratka, zamyslel jsem se nad vířící vodou, ale jinak to v podobných případech nepůjde; špinavé nádobí jsem na-skládal do dřezu.
Vysprchoval jsem se a umyl ramenní nůž (nejdřív jsem si udělal zaschlou krví flek na kůži a znovu to přelepil). Pak jsem se – stále v županu – rozvalil po pohovce, sebral z konferenčního stolku ovladač a pustil televizi. Nejen postel má po roce spaní v hamace své kouzlo.
Procvakal jsem se na CNN, nic zajímavého, pak na THAINEWS LINE – thajskou stanici pro cizince. Vyšetřování včerejšího masakru zvedalo stále větší a větší vlny zájmu, jelikož v polích byly nalezeny další tři mrtvoly, a nějaký zručný kameraman s dlouhým objektivem je nafilmoval přesně v okamžiku, kdy je odkryli, aby si je mohl pro-hlédnout červeně zabahněný detektiv. Těla se přes noc nafoukla a hemžila hmyzem, ale stopy po krutém výslechu byly jasně viditelné. Během deseti minut ten záběr opakovali třikrát.
Přemýšlel jsem, jak rychle mne Wries a Van Vren mohou najít, a myšlenka na letiště a rychlé vymizení z Thajska se zvolna rozplývala v mlhách: I přes šest milionů obyvatel je v Bangkoku sotva pár set lidí odpovídajících mému popisu, možná i méně, a hlídat terminály je víc než jednoduché. Loď bude bezpečnější, navíc, do letadla bych se nedostal bez pasu a sháňka po nějakém by byla to samé, jako bych si stoupl na podstavec a ječel: Tady jsem! I úvahu o cestě na české za-stupitelství a hře na okradeného turistu jsem zavrhl: nesmím udělat nic, co by V+W mohli předvídat příliš snadno. Tím, jak rychle se mi dostali na stopu, prokázali, že buď umějí, nebo stejný postup volí každý, kdo uprchl z lodi paní Dao, nebo je síť jejich informátorů hustší, než si dovedu představit, nebo všechno dohromady. Při vzpomínce na loď paní Dao jsem se zachvěl, ale spíš než na loď to byla vzpomínka na trest, který mne tam čeká.
Stříbrný řetěz.
Jak je na tom asi Denisa.
***
Kolem jedenácté zazvonil telefon.
„Ano?“ řekl jsem opatrně.
„Stuarte, jak ti je?“
„Stu…? („To jsi ty, hňupe,“ řekl Ten druhý.) Aha. Ano, daleko lépe než včera. Děkuju za snídani, Helen.“
„To je nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Přijedu trochu dřív – když vydržíš, uvařím oběd.“
„To bude skvělé,“ navzdory radostnému tónu jsem se nešťastně zašklebil. Já trouba! Měl jsem si vymyslet něco jako Hanako, o aler-gii a tak, teď jsem idiotsky řekl, že jsem snídal, takže…
„Stuarte, jsi tam?“
„Ano, jistě. Prosím tě, Helen, můžu použít tvůj počítač a mrknout na internet?“
„Proč ne, když to zvládneš,“ poťouchle se zasmála, „musím kon-čit, tak v půl druhé.“
„Ahoj,“ položil jsem sluchátko a přitáhl si notebook. Proč bych to neměl zvládnout, zavrtěl jsem hlavou a odklopil displej, co si o mně myslí?!
Vzápětí jsem pochopil: Windows v thajštině vypadají krajně neo-vladatelně.
***
Než se Helen vrátila, oblékl jsem se a obul si i boty. Přestože jsem si zprvu myslel, že tady budu moci pár dní zůstat, došlo mi, že to naopak budu muset vzít hákem. Totiž: Wries a Van Vren se od zemědělců určitě dozvěděli, že mám jen triko a kraťasy a že jsem špinavý a bez peněz – a možností, jak se zcivilizovat a rychle oboha-tit a neupozornit přitom na sebe, není mnoho. Když podplatíte něja-kého detektiva, který obvolá laciné hotely, jiného, který zjistí všech-ny neobvyklé věci, ke kterým se v posledním dni připletl běloch… Jinými slovy, Wries s Van Vrenem už můžou být ve výtahu. Navíc to mají zjednodušené tím, že po včerejších vraždách místní sledují osamocené cizince obzvlášť bedlivě.
A ve zdejším výtahu je kamera, a jak jsem včera hrál zraněného, všiml jsem si jí trochu pozdě.
Chvilku před jednou vstoupil do vysílání THAI NEWS LINE re-portér z přenosového vozu s horkou zprávou. Mluvil thajsky, na ob-razovce běžely anglické titulky, ale já je nepotřeboval, stačil obraz: v černém pytli, který právě vynášeli z hotelu Růžový sen, nemohl být nikdo jiný než pan recepční. Následovala znovu má kreslená podo-benka, tentokrát s vousy.
Radši jsem televizi vypnul a otevřel dveře do haly, abych ne-přeslechl zvuky z chodby.
***
V bytě bylo slyšet jen bublání akvária a slaboučký ruch dopravy kdesi hluboko dole. Ryby rytmicky kývaly ploutvemi, zíraly na mne a klapaly tlamičkami. Já na ně zíral taky, ale podstatně hladověji.
V půl druhé a sedm minut přišla Helen, tak jsem schoval šesti-raňák po zlodějovi pod křeslo. Je to krátká osmatřicítka, na Wriese a Van Vrena naprosto neúčinná, ale přece jen, pažba v dlani uklidňuje. Díval jsem se, jak Helen pečlivě zamyká, a protože jsem dveře už předtím prohlédl, vím, že jsou celkem pevné – takzvaně bezpečnost-ní.
Když mne Helen spatřila, obličej se jí rozsvítil úsměvem, hned se ale ovládla:
„Koupila jsem kaviár a šampaňské a… jak se to řekne anglicky… asi humři. Máš rád humry, šampaňské a toasty s máslem a kaviá-rem?“ znovu se na mě zpoza obrovské papírové tašky usmála.
Mám! A jak! Chci být člověéék!
Podle těch úsměvů jsem zjistil, že jsem v ní vzbudil asi i nějaké hlubší city. Tím hůř. Svou přítomností ji vystavuju smrtelnému ne-bezpečí.
„Mám to rád, ale nebudu jíst.“ Oči za taškou se rozšířily ani ne nad tím, co jsem řekl, ale jak jsem to řekl.
„Proč?“ řekla ublíženě.
Tušil jsem, že není čas na oblbovací hry. Z hotelu je to sem sotva devět kilometrů a recepční to schytal ještě v noci:
„Nejím…!“
„Ale snídaně ti…!“
„Poslouchej, prosím,“ z výrazu mého obličeje škytla.
„Včera to nebyla náhoda, vyhlížel jsem, až někoho přepadnou, abych mu pomohl a vetřel se k němu do bytu…,“ na krční páteři, tam, co se vždy tiskla kumulovaná nálož, jsem ucítil známé svrbění.
„Ale…!“
„Přepadli tě skutečně, já ti skutečně pomohl, ale udělal jsem to jen proto, že něco potřebuju.“
„Co?“ tak jakoby vzlykla.
„Dva tisíce dolarů, jeden v malých bankovkách, pokud možno.“
Papírová taška bouchla o koberec a pukla. Koupila pravý fran-couzský šampus, tři lahve, a humři byli nádherně do červenooranžo-va a kývali tykadly a kaviáru bylo snad kilo. Jedna z lahví se dokutá-lela k noze stolu, cinkla o ni a Helen začala plakat. Když emancipo-vaným třicítkám začne ujíždět poslední bílý rytíř, není to lehké.
Ani pro mě nebylo.
„Dohrál bych to do konce, ale tím, že tu jsem, tě ohrožuju… Vi-dělas ty mrtvé ve zprávách, ty zemědělce? A recepčního?“
Vyděšeně si přikryla pusu a téměř jsem slyšel, jak jí to v hlavě cvaká: on je běloch, tamto je běloch, on je on!
„To udělali ti, co mne hledají, ne já; ale je pravda, že jsem všech-ny ty lidi nedávno potkal – takhle na mne ti, co mne hledají, poštvali nejen policii, ale všechny Thajce. Je velmi pravděpodobné, že najdou i tebe – až se budou ptát, řekni jim úplně všechno, nelži, nic nezaml-čuj – je to důležité, protože mně nepomůžeš a sobě ublížíš. Nemáš šanci uniknout, neochrání tě ani armáda, ani útěk za hranice, nic. Zachováš-li se podle mé rady, přežiješ.“ Teď jsem lhal, ale třeba ji za rychlé odpovědi zabijí nějak milosrdně. „Nyní ty peníze. Samozřej-mě ti je vrátím, ne hned, tak do roka, s desetiprocentním úrokem.“
Snažila se sbírat rozcházející se humry a plakala. Necítil jsem se dobře, takhle si zahrávat s lidmi… Uslyšel jsem výtah.
„Prosím, ty peníze!“
„Co… co tvoje zranění?“
„V pořádku.“
„Tos ale nemohl hrát!“
„Mohl.“
„Ale…“
„Spěchej, prosím.“
Kupodivu se zvedla, hodila humry do dřezu, opláchla si ruce a otevřela trezůrek za indickým obrazem. Věděl jsem, že tam je, ale elektronický zámek je na mě bez nářadí moc. Na chodbě se ozvaly dvoje kroky. Poslouchal jsem je tolikrát, jak mi chodí po palubě nad hlavou, že nebylo pochyb.
„Tady,“ podala mi Helen svazek dolarů, „nevím, celé dva tisíce to asi nebud…“
„Jsou za dveřmi,“ zašeptal jsem a schoval přeložené bankovky do kapsy, „pamatuj si, co jsem říkal: nelži jim, mně tím nepomůžeš, sobě ublížíš,“ před vnitřním zrakem mi prolétla dívčí tvář bez očí rozšvihaná drátem.
Zvonek zněl jako čínská zvonkohra.
„Co… co chceš dělat?“ zase slzy.
Postavil jsem se k oknu a podíval se dolů. Nejde otevřít, vzduch se stará klimatizace. Polkl jsem.
Znovu zvonek.
Wries s Van Vrenem jsou nejlepší lék na závrať, jaký znám.
Zvonek.
Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a zase je otevřel. Dveře se otřásly pod těžkým úderem – cihly povyjely a veřeje se napůl vytrhly ze zdi.
„Dík, Helen,“ usmál jsem se, prokopl sklo a skočil.
Zavřete oči, odcházím!
***
Vždycky jsem měl strach z výšek, ale je hezké umět si poručit a překonat se. S Wriesem a Van Vrenem za zády to skutečně není nic obtížného – zjistil jsem, že z nich mám vpravdě smrtelnou hrůzu.
Padal jsem podél lesklé determální plochy, kolem vířily střepy, vzduch řval a měl jsem pocit, že stále zrychluju. Ten druhý po krátké úvaze na téma, že rychleji než dvě stě padesát kilometrů za hodinu padat nemůžu, už jen ječel.
Deset metrů nad zemí jsem zahájil levitační brzdný manévr – ani jsem se nemusel moc snažit, šlo to docela samo – přesto jsem se do trávníku zaryl až nad kotníky. Střepy z rozbitého okna mne naštěstí předlétly – naštěstí proto, že zmasakrovaly dva keře a z jednoho okrasného stromku udělaly skinheada.
Nebyl jsem tak vyčerpaný jako po vodorovném letu přes bahno,
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:01 am

to ne. Ale jinak mě to zase pěkně vzalo.
***
Vystoupil jsem ze šťavnatého zeleného koberce a oklepal si z bot červenou hlínu. Dobrá zpráva byla, že kosti i boty náraz vydržely. Špatná, že jsem slabý jako dítě.
Vedle parku klokotala ulice.
„Taxi!“ nasadil jsem si brýle a mávl na projíždějící vůz. S piště-ním pneumatik vykličkoval z provozu a zastavil.
„Do přístavu,“ zhroutil jsem se na zadní sedačku.
Lidé, kteří viděli mé přistání, stále ještě nevěřícně zírali, brady na prsou.
Chlap za volantem stiskl klakson a brutálně odbočil – zřejmě standardní bangkokský manévr.
„Nevypadáte dobře, pane,“ mrkl na mě v zrcátku.
„Jste doktor, nebo taxikář?!“
***
Nejdřív jsem se nechal dovézt na rybí trh a koupil čtyři dvoukilo-vé ryby. Byly živé a plavaly ve velké průhledné igelitce.
„S tím mi do auta nes…!“
„Jeď!“
„Ale…!“
Posunul jsem si brýle a udělal do zrcátka upíří oči. Manévry ještě zbrutálněly, ale stáhl hlavu mezi ramena a už nemluvil. Tři uličky před barem, kde jsem včera opáčil ty dva, jsem na sedačku hodil de-setidolarovku a vůz smykem sklouzl k chodníku.
„Přeju hezký den, příteli.“
Věděl jsem, že ho Wries s Van Vrenem najdou do půl hodiny.
***
Vstoupil jsem do baru, a ne že bych ho našel tak snadno, jak se z této jednoduché věty zdá – s mým orientačním smyslem to nebyly tři uličky, ale přinejmenším deset.
Panovala stejná zvuková i pachová kulisa jako včera.
„John! Ahoj Johne!“ Mimi radostně zamávala od pultu. Opřel jsem se vedle ní a ryby nespokojeně zašplouchaly.
„Pivo?“ I barman byl stejný.
„Jedno pro slečnu, pro mě jen skleničku,“ pustil jsem další ban-kovku.
„Velký Johne, ráda tě vidím. Dneska ti to sluší – hlavně ten ocá-sek,“ pohladila mě po vlasech.
„Co další sázka, Mimi?“ zašklebil jsem se. „Myslíš, že to chlapci unesou?“
„Chlapci unesou všechno… krom páky,“ vycenila zažloutlé zuby se skvrnami rtěnky.
***
Tlustší společník i pan Ji seděli tam co včera, jen místnost byla poloprázdná, byť smrděla stejně.
„Pan John,“ oba mi lehce (a ostražitě) kývli a pozorovali mé ry-by.
„Zdravím, pánové, co sázka?“
„Jaká? O co?“
„O tohle,“ hodil jsem na stůl tři stodolarovky.
„Zajímavé,“ zasvítily oči Tlustšímu společníkovi, „o co jde?“
„Vsaďte se, že do dvou minut zabiju tyhle ryby a vypiju všechnu jejich krev.“
„Blbost! Špatnost! Hloupost! O tohle se sázíte v Evropě?!“
„V Evropě ne, u nás jo.“
„To nemůže stihnout,“ řekla Mimi.
„Už jednou jsme mu naběhli a víme, že potřebuje prachy…,“ Tlustší společník mi ostře hleděl do očí, pak vzal tašku s rybami a ostře hleděl do očí jim: „Minutu a půl.“
„Beru.“
Plácli jsme si a on k mým třem stovkám přidal tři jejich.
„Sežeňte prkýnko, sekáček a utěrky!“ křikl do shlukujících se čumilů. Všichni nadšeně ukazovali na ryby, na mě, klepali si na hla-vu a sázeli se o sto šest.
Věděl jsem, že mi na to skočí; kdybych pil krev na veřejnosti, hned by mě někdo prásknul, na hledání temných koutů nemám čas, ale jako sázka pošahaného bělocha je to naprosto legitimní.
„Tři, dva, jedna, teď!“ Zmáčkl Tlustší společník stopky.
***
Stihl jsem to za dvě minuty dvacet šest sekund. Kdybych se tro-chu snažil, možná bych to dotáhl i pod minutu a půl, jenže by se mi mohlo udělat špatně, takhle hltat.
„Vyhráli jste, sakra!“ bouchl jsem sklenicí do stolu, říhl a cítil, jak mi žilami proudí síla. Teď pár hodin klidu…
Kroužek se zvolna rozpadl, ryby jsem dal kuchařovi a někdo při-šel uklidit poprasený stůl.
„Není ti šoufl, Johne?“ Mimi se tvářila účastně.
„Trochu. Trochu dost.“
„To je taky nápad, pít rybí krev! Celej evropskej!“ vrtěla hlavou.
***
„Potřebuju ještě něco,“ složil jsem se na židli, když jsem se vrátil z dobrodružné výpravy na místní záchod. Měli tam ale umyvadlo a dokonce i mýdlo.
„Myslel jsem si, že něco budeš chtít,“ kývl Tlustší společník a v očekávání dalších zisků se nachýlil nad stůl.
Popatřil jsem mu do očí, a přestože skrz zrcadlová skla nemohl nic vidět, trochu zbledl – asi instinkt hráče. Naklonil jsem se těsně k němu:
„Potřebuju pistoli, glock sedmnáctku, šest zásobníků a sto nábo-jů. Potom potřebuju místo na lodi, směr Evropa. Budu pracovat za-darmo a nikdo se mě nebude na nic ptát.“
„Dva tisíce dolarů.
„Patnáct set.“
„Dva tisíce.“
V jakoby zoufalém gestu jsem mu stiskl dlaň. Má pěkně pružné kosti.
„Dobře, patnáct set.“
„Do dvou hodin.“
„Nejdřív zítra do večera.“
Palec a ukazovák levé ruky jsem obalil kolem silnostěnné pivní lahve a stiskl. Tlustší společník se na ni díval poměrně vyděšeně – praskla jako nic. Pak se ještě vyděšeněji podíval na svou ruku, stále schovanou v mé pravé dlani:
„Do dvou a půl hodiny stačí?“
„Tlustší společníku, miluju tě.“
***
Pan Ji odběhl, a když se za dvě hodiny a čtyři minuty vrátil, nesl balíček. Odsunul jsem se ke zdi a Mimi si sedla tak, aby nikdo nic neviděl. Glock byl úplně nový, kvůli konzervační vazelíně šel ztěžka, ale to spraví hadr a trochu oleje.
„Patrony, zásobníky…,“ zkusil jsem pružiny, „výborně. Co loď?“
„Jmenuje se Courage a pluje do Kalkaty – jiný směr Evropa bez otázek není. Kapitán je buď Francouz, nebo Ital, otrokář, proto sou-hlasil tak rychle. Vás, Johne, ale prodá těžko,“ pan Ji se zachichotal. Celkem rozumně mi nelhal, tušil, že bych se jednou mohl vrátit.
„Jak to může do Kalkaty trvat dlouho?“
„To podle toho, kde budete stavět a kam budou kšefty – vozí kar-go, jak to přijde.“
„Fajn,“ sáhl jsem do kapsy a odpočítal na koleno šestnáct stovek. Zbylo mi osmdesát dva dolarů, tak jsem padesátku ubral.
„OK?“ počkal jsem, až to Tlustší společník přepočítá.
„Služebník,“ zazubil se.
„Odkud Courage odjíždí?“
„Odvedu vás tam,“ pan Ji se podíval na hodinky, „zatím máme čas.“
Seděli jsme asi hodinu, tlachali o ničem a pomohl jsem jim ošku-bat tlustého Číňana. Přišel a tvrdil, že je odborník na něco jako čín-skou variantu skořápek. Na mé oči se jeho prsty hýbaly jako smečka ožralých hlemýžďů.
Když jsme ho poslední peckou, kterou se chystal oholit nás, oho-lili my, proklel mě a odešel. Dostal jsem třetinu zisku a pan Ji mi vyměnil thajské bankovky za dolary. Stovka se hodí vždycky.
„Nechceš s náma pracovat, Johne? Vážně ne?“ zeptal se mě asi po sto padesáté šesté Tlustší společník.
„Půjdem,“ kývl jsem na pana Ji. Jak někdo zrovna přecházel z herny do baru, zahlédl jsem v kotoučích dýmu charakteristický obrys buřinky.
***
Zase ten strach, nedokážu ho potlačit. Chytl jsem pana Ji za ruku, že čas dopíjet minul, a ukázal k záchodům. Zavrtěl hlavou, ale to už jsem ho táhl za sebou.
„Aha,“ řekl jenom, když jsem vytrhl mříž, která tu byla místo ok-na.
***
Za zády se nám ozvalo prásknutí rozražených dveří. Prohodil jsem pana Ji na ulici a skočil za ním, balíček s glockem v ruce. Pan Ji dopadl na špičky, lehce jako baletka:
„Nemohli bysme je přeprat?“
„Ani náhodou.“
Zdálo se mi, že trochu zešedl (taky viděl, jak jsem rozmáčkl lá-hev):
„Potom tedy budeme utíkat opravdu rychle.“
Jak řekl, tak se stalo.
Pan Ji měl zdejší urbanistický chaos dokonale v hlavě. Já byl po třetí odbočce dokonale ztracený. Hnali jsme se mezerami mezi dře-věnými domy (kde jsem musel běžet bokem, jak byly úzké), pod nohama se rozprchávala hejna potkanů a mlaskalo cosi, o čem jsem ani nechtěl vědět, co to je. Všechno smrdělo hnijícími rybami, hnijící zeleninou a rozloženou močí.
Vyřítili jsme se na ulici, kde se oběma směry valil obvyklý proud mopedů, buvolů, dvoukoláků, motorových trojkolek a oslů, a nad kterou se na šňůrách od domu k domu sušilo prádlo a táhly vyšívané reklamy v thajštině. Tohle nebyla turistická čtvrť, to byl autentický starý Bangkok.
Pan Ji zpomalil na rychlou chůzi, oba jsme sklonili hlavy a zmi-zeli v davu.
***
„Poznají, že míříme do přístavu,“ vyhnul jsem se prodavači ma-linkých lahviček s temně fialovým obsahem.
„V Bangkoku nejde mířit jinam – přístav má desítky kilometrů,“ pan Ji se omluvně uklonil ženě, do které vrazil ramenem.
„Tak to jo.“
Znovu uličky, které tentokrát trochu klesaly. Domy podél nich začaly být na pilotách, všude visely sušící se rákosové rohože, smr-dělo bahno a rozpadaly se staré sampany.
Za chvíli jsme došli k vodě.
Protože stmívat se začne až za hodinu, říční trh dosud trval. Co trval – kypěl, kvasil až vřel. Četl jsem o tom včera ve výloze cestovní kanceláře, ale přesto mě ten nekonečný vratký proplétající se mumraj překvapil. Hladinu skoro nebylo vidět, samý široký rákosový klo-bouk, hory zboží několikrát vyšší než loďky, záďová vesla, prskající dvoutaktní motory, ječivý křik, čůrající děti, oblaka modrého dýmu, úsměvy, nohy visící ze zápraží vyčnívajících daleko nad řeku.
„Malebné.“
„Ano,“ řekl pan Ji, stál na špičkách a rozhlížel se. Pak zamával a něco zavolal čínsky. V halasu a vřeštění byl zázrak, že ho volaný slyšel, ale požadovaná lodice se začala probíjet ke břehu. Měla boční motor s dlouhým hřídelem, který hrozně házel.
„To je můj bratranec pan Wong,“ představil mi ohnutého Číňana.
„John,“ podal jsem ruku panu Wongovi. Měl olámané, plísní de-formované nehty a dlaň jako šmirglpapír.
„Sedněte si na dno, pane, a moc se nehýbejte, loď je pro nezvyk-lého vratká.“
Natáhl jsem se na rohož, že mne přes balíky sušených, ohavně páchnoucích hnusáren vystavených na bidlech nebylo vidět.
„To jsou chaluhy, moc dobrá polévka,“ pohladil si pan Wong bři-cho.
„Věřím,“ společensky jsem přikývl a přemýšlel o kolíčku na nos:
„Jak dlouho asi poplujeme, pane Ji?“
„Wongu?“
„Hodinu a čtvrt, možná víc.“
„Fajn, neměl byste hadr, pane Wongu? Čistý hadr, kus rovného drátu a trochu motorového oleje?“ Vytáhl jsem pět dolarů.
„Ano, jistě,“ začal hrabat v orezlé železné krabici, o kterou se při řízení opíral nohou, a přestože se nedíval na cestu, neubral.
„Hadr, olej, drát třeba narovnat,“ hodil mi smotaný kus žlutého plátna s červenými kytičkami, poloprázdnou umělohmotnou láhev dvoutaktního castrolu a něco, co vypadalo jako mosazná užovka v deliriu – s trochou snahy z ní ale vytěrák udělám.
„Díky.“ Vytáhl jsem glock, a pohyby, které jsem kdysi musel cvičit, až mi z prstů tekla krev, jsem ho rozebral a vyčistil – vážně to umím poslepu. Napáskoval jsem zásobníky, osmnáctou patronu do hlavně, strčil zbraň za kalhoty a zbytek do kapes na stehnech.
Pan Wong se tvářil, jako by nic neviděl.
„Nesleduje nás někdo, pane Ji?“
„Ne.“ Pan Ji se pravidelně rozhlížel.
„Jeden z nich nosí buřinku a kulaté brejličky.“
„Ne.“
„Druhý má nápadné vysoké boty.“
„Ne.“
***
Se soumrakem jsme dopluli ke Courage. Loď nekotvila u břehu, ale u bóje s čínským znakem a arabskou číslicí 78, a přestože jsme byli stále na řece, obrovské jeřáby předpřístavu se tyčily už nedaleko. Courage byla celokovová, asi padesát metrů dlouhá, černá, s oprýs-kanými bachratými boky, na přídi vlajkový stěžeň, vzadu vysoká, bíle natřená nástavba s hnědými pruhy rzi. Jméno bylo oloupané téměř do nečitelná a zdevastované protinárazové pneumatiky svědči-ly o mnoha ostrých manévrech – proto asi ta osamělá bóje.
Pan Ji něco zavolal čínsky a z lodi se vyklonil vousáč ve špina-vém červeném turbanu, miniuzi v rukou. Pan Ji mne už předem in-struoval, že mne tak jakoby napůl, ale přesto prodává do otroctví, tak ať se moc nedivím.
„Polez, polez, bílá vráno,“ zarachotil provazový žebřík a miniuzi mi mířilo na temeno. Sehrál jsem poděšené blekotání a do nadávek propašoval: „Dík, pane Ji.“
***
Držel jsem se žebříku a tvářil se, že než nahoru chci skočit do vo-dy, tak se druhý vousáč v turbanu spustil a přicvakl mi pouty zápěstí ke šprušli – pak mě vytáhli jako rybu a panu Ji hodili ruličku banko-vek.
Po palubě zavalené zbožím mne dokopali k poklopu maskované-mu pod bednami – ani mi neprohledali kapsy, asi potřebovali, abych byl co nejdřív z dohledu.
„A buď hezky zticha, hlasitý slovo a…!“ přejel si vousáč s mini-uzi prstem pod bradou. Tvářil jsem se asi dostatečně vyděšeně, tak mne jen skopl dolů do tmy.
***
Čekal jsem dusivý nemytý smrad, jak se o otrokářských lodích psává v knihách, ale tady hlavně páchl mazut a olej. Poklop zapadl a bedny se přišouply.
Přehlédl jsem prostoru vytvarovanou podle pravého lodního boku a pět… ne, šest lidí slepě pomrkávalo mým směrem. Tma byla doce-la hustá, tak mne nemohli vidět. Dvě holky kolem deseti, starý muž plus tři mladíci těsně pod dvacet – samí orientálci.
Kargo.
„Je tu někdo? Mluví tu někdo anglicky?“ snažil jsem se chovat společensky.
„Mlčte!“ šeptem mne zakřikl starý muž.
Když mlčet, tak mlčet; natáhl jsem se co nejdál od chemického záchodu, který akutně potřeboval vylít. Dno lodi bylo hrbolaté olou-panou barvou, šupinaté rzí a v nejnižším místě stálo několik centime-trů vody pokryté černou vrstvou oleje.
Dal jsem si ruce pod hlavu a poslouchal cvrkot – jediné, co by mne mohlo znepokojit, byl příjezd člunu s Wriesem a Van Vrenem – jinak jsem v pohodě až naprosté: dostanu se z Thajska bez pasu, možná až do Kalkaty, v kapse přes dvě stě dolarů a spolehlivou bou-chačku, na sobě docela slušné oblečení. Stoupám.
Začal jsem dřímat. Na řece nebyly vlny, jen občas to pod kýlem tlesklo. Pak někdo zapnul televizi. Bylo to sice hodně slabé, ale zvuk se po kovové konstrukci nesl čistě – pro můj sluch. Byly to oblíbené THAI NEWS LINE.
„…doktorka práv slečna Helen Trang byla nalezena ve svém bytě brutálně zavražděna. Popis vraha je stejný jako v minulých dvou pří-padech a našemu reportérovi se dokonce podařilo získat obraz z ka-mery ve výtahu domu, kde slečna Trang žila – podle všeho se zdá, že se s vrahem znala…“
Naštěstí jsem se včera ke kameře natočil bokem, abych byl po-znat co nejméně – když už jsem ji nejdřív přehlédl. Jen copánku se musím zbavit. Odmotal jsem gumičku a střelil ji na druhou stranu podpalubí.
„…vrah slečnu Trang opět krutě mučil, stopy jsou stejné jako na tělech zemědělců a těle recepčního z hotelu Růžový sen. Svědci tvr-dí, že po svém hrůzném činu vyskočil z dvacátého patra a odjel taxí-kem, a skutečně, policie podle všeho zajistila v trávníku před budo-vou podezřelé otisky podrážek. Jakmile zjistíme nové skutečnosti, ihned vám je přineseme. Zůstaňte s námi.“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:01 am

Takže se ze mě stala definitivní žurnalistická atrakce číslo jedna. Také jsem pochopil vzkaz od Wriese a Van Vrena – každý, kdo mi na útěku pomůže, bude trpět a zemře.
Bez výjimky.
Takže zůstanu sám.
Nenávidím je, skutečně ano, hlubokou čistou nenávistí. Za to, že zabíjejí, za jejich rozhodnutí, že budu až do smrti otrokem na lodi paní Dao, za… Bohužel, můj strach z nich je ještě čistší a hlubší.
A ani se sám sobě nedivím a ani Ten druhý se mi nediví: stříbrný řetěz propalující se vnitřnostmi…
Kolem půlnoci zahučel agregát, trup začal vibrovat, za chvíli na-stoupil lodivod a za půl hodiny jsme byli na moři.
***
Když utichl motor odjíždějícího lodivodova člunu, ozývalo se už jen to tak známé pleskání vln a svištění větru. Klapavý hluk těžkého dieselu se během té půlhodiny změnil v ticho.
***
Zřejmě jsme vypluli z nějakého zálivu, protože Courage se začala houpat trochu víc a obě děvčata začala zvracet.
Přestal jsem dýchat a v duchu si promítal mapu: Kalkata je někde v Indii, jak ono to jen sakra… Musíme obeplout Malajsii, a tam na špici je Singapur. A který obchodník by nezastavil v Singapuru. Z Bangkoku to odhadem je – zamyslel jsem se, jaké měla mapa na Sedmapadesátce měřítko, a chvíli násobil a dělil míle – tisíc, spíš patnáct set kilometrů. To jsou tak čtyři dny plavby, pokud někde ne-zastavíme. Takže čtyři dny klidu.
Cítil jsem, že mi rybí krev ještě trošku žbluňká v žaludku, tak jsem se pohodlně rozvalil a zažíval.
***
K ránu se otevřel poklop a dolů spadl další spolucestující. Pod poklopem byl tlustý molitan, takže ani bezvládný člověk si moc neu-blíží, a ti nahoře měli se shazováním zřetelnou praxi.
Nebyl to ten spolucestující ale ta spolucestující, orientálka, sotva dvacet, na můj vkus trochu příliš kyprá. Byla v bezvědomí a silně z ní bylo cítit sperma – posádka se zřejmě celou noc dobře bavila. Sta-rý muž s jedním mladíkem k ní dotápali, zabalili ji do deky a odnesli k ostatním.
Za půl hodiny přistála ještě jedna. Měla obličej samou modřinu, levé oko úplně zalité, jinak všechny průvodní znaky družné zábavy stejné.
Protože nad poklopem už bylo úplné světlo, vyndal jsem všechno z kapes a schoval to za jedno z lodních žeber.
Přišli si pro mě ale až před obědem.
***
„Bělouši!“
Čtvercový sloup slunečního jasu byl oslňující, a jak otvorem vy-foukl rozpálený vzduch, vířily v něm nesčíslné šupinky rzi; o dno klapl bambusový žebřík a podle počtu stínů na mne nahoře čekají čtyři.
Poslušně jsem vylezl, vyděšeně mhouřil víčka a hrál chudinku.
Stejný chlap v červeném turbanu jako včera (podle zažloutlých očí jsem ho tipnul na Inda), spustil dolů hrnec s docela voňavým jíd-lem: vypadalo to jako guláš smíchaný s rizotem. Asi nechtějí, aby jim zboží vyhublo.
„Kapsy,“ řekl hladce oholený muž v bílém turbanu. Byl to bě-loch, podle přízvuku Francouz nebo Ital, a krom pokrývky hlavy byl oblečený zcela evropsky; jen na zápěstích měl tlusté zlaté náramky.
Ani jsem se nemusel snažit – ti zbylí dva mne povalili a obrátili naruby – také jejich turbany byly červené.
„To jsem si mohl myslet, Ji se starým Wongem už ho oškubali. Otevři hubu!“ naklonil se nade mne bílý turban.
Poslušně jsem udělal: „A!“
„Ani kaz, nebo dobrej dentista. Odkud jsi?“
„Polák.“
„Říká se Polák, pane kapitáne!“ kopl mě do žeber jeden z turba-nu.
„Polák, pane kapitáne!“
Pak mi chvíli dávali najevo, kdo je na lodi pánem, a já zatím po-čítal: Tihle čtyři, někdo určitě kormidluje, dál asi kuchař, určitě strojník, možná ještě dva na hlídce, takže odhadem do deseti chlapů, většina ozbrojená alespoň automatickou pistolí. Kapitán měl v pouz-dře na opasku automag, čtyřiačtyřicítku; zbraň tak na lov velryb, pří-padně na menší mezikontinentální přestřelku.
„Vstaň!“
Poslechl jsem, a protože do mě předtím kopali jen, aby se neřeklo (nebudou mi přece snižovat cenu), ani jsem moc neskuhral. Břeh jsem neviděl, měl by být po pravoboku, ale byl takový divný opar. „…posloucháš mě, Poláku?!“
„Ano, pane kapitáne!“
„A rozumíš mi?!“
„Ano, pane kapitáne!“
„Dobře, zpátky do díry.“
„Kam mě vezete?! Jsem svobodný občan a mám svá prá…!“
Molitan mi vydýchl pod zády, poklop bouchl a maskovací bedny se přisunuly.
„Jste v pořádku?“ starý muž se přišel podívat i na mě. Sympatic-ké.
„Dík, docela ano.“
„Nechali jsme vám nějaké jídlo,“ pomáhal mi vstát a ruce měl samý mozol.
„Děkuju, opravdu děkuju, ale to houpání…“ Starý muž chápavě kývl. Průduchy kolem poklopu pronikalo dost světla, aby mi viděl do obličeje, tak jsem se tvářil zkroušeně:
„Nevíte, kam nás vezou?“
„Lin slyšela, že si povídají o Kalkatě, nerozumí ale řeči, kterou spolu ti… ti piráti mluví,“ ztišil hlas.
„Jak je jí?“ kývl jsem k zmlácené dívce. Světla bylo dost, abych viděl i ji.
„Neublíží nikomu příliš, jsou to otrokáři, tak si nepoškodí zboží,“ zopakoval mé myšlenky.
„Otrokáři!“ zareagoval jsem patřičně vyděšeně.
„Vy máte štěstí, jste běloch, vás do týdne vykoupí Červený kříž…,“ stařík mávl rukou a šel si sednout. Pak spolu s nezmlácenou dívkou a mladíky dojedli můj příděl a pak jedno z děvčátek nabralo ze zavěšené hliníkové konve vodu a doneslo každému napít. Doneslo i mně, poděkoval jsem, polil se a vrátil jí prohnutou plechovku – zatuchlá kapalina měla přes pětačtyřicet stupňů.
„Myslíte, že zastaví v Singapuru?“ zapředl jsem hovor.
„Kdo ví,“ stařík hlasitě říhl, „můžeme také nejdřív do Afriky, tam jsou největší trhy s lidmi… To by pro vás nebylo dobré, bílí otroci jsou velmi žádaní.“
„Vřelé díky za uklidnění,“ řekl Ten druhý. Ještěže nemluví na-hlas. Sáhl jsem za lodní žebro a vrátil věci do kapes.
***
Až do večera se nic nedělo, pak si přišli pro dívky. Místo té zmlácené si vzali jedno z dětí. Skoro celou noc jsem slyšel, jak křičí. Pak už jen plakala. Neslyšel jsem kvůli tomu zprávy.
***
Protože loď plula rychleji, než jsem čekal, rozhodl jsem se ne-vyčkávat čtyři dny (do Afriky se mi vůbec nechtělo), a tak další ve-čer nastal čas.
Ono je to vlastně jedno – dřív nebo později, stejně by mě dobro-volně nepustili.
***
„Umíte někdo řídit takovouhle loď?“ zeptal jsem se do skřípání odsunovaných beden. Dívky se tiskly k sobě a drkotaly zuby, mladíci i stařík jen zavrtěli svěšenými hlavami. Viděl jsem, jak svírají pěsti a že v očích mají slzy bezmoci – jsou všichni příbuzní – stařík je jejich děda, popřípadě praděda.
Ta holčička se probrala až kolem poledního; aby ji mohli trochu ošetřit, odzipoval jsem si obě nohavice.
Ve vzduchu stále visel těžký pach krve.
***
Skřípání beden znamenalo, že si námořníci jdou pro další kolo večerní zábavy. Klapl žebřík, a tentokrát si červené turbany odvedly obě mladé. Z jejich řeči jsem pochopil, že je ten křik včera hodně pobavil, snad dokonce víc než případné zisky, o které přicházeli.
***

„Ehm,“ řekl jsem.
Tma byla zahuštěná mlhou, žádné hvězdy ani měsíc, a loď byla zatemněná. Že jsem vyskočil, než zavřeli poklop, si vůbec nevšimli. Ani na to ehm nezareagovali a jen odnášeli plačící a kopající dívky.
„Snad abych začal zpívat árie, nebo co,“ zavrtěl jsem hlavou a proplétal se za nimi mezi bednami a pytli na záď; z vysoké nástavby unikaly proužky světla – v oparu vypadaly jako velké žluté žiletky.
Dveře se otevřely a zavřely a okamžik jasu vypadal jako exploze. Chvilku jsem počkal, až se všichni uvnitř soustředí na děvčata, nasa-dil si černé brýle a zkontroloval glock. Hlavně nic neponechat náho-dě – kulka do hlavy nebo do páteře mne složí jako každého, a ne-můžu říci, že by se mi to zrovna teď hodilo.
***
„Hezký večer,“ slušně jsem pozdravil, ale v křiku a chechotu mne zase nikdo neslyšel. Ocitl jsem se v jídelně a zároveň společenské místnosti pro posádku – dlouhý stůl, přišroubované lavice, stěny na-třené na bílo, desítky nahatých obrázků, dvě oválná okna se zataže-nými žaluziemi, spousta plechovek od piva a spousta marihuanového dýmu. Byly tam všechny tři červené turbany, kapitán a ještě tři muži, které jsem zatím neviděl.
To nepoužité děvče už leželo roztažené na stole, to použité právě dostávalo poměrně nevybíravou instruktáž v orálním sexu.
„Sex a násilí,“ řekl jsem, a protože okamžik předtím jsem turba-novi s kalhotami u kotníků prostřelil obě kolena, ostatní už mi věno-vali patřičnou pozornost.
Padající turban zaječel, křápl hlavou o hranu stolu a ztichl.
Bohužel byli nejen ozbrojení, ale i opilí, takže na mou přátelskou prosbu, ať se vzdají, nereagovali.
***
Krčil jsem se u dveří a kapitánův automag vykusoval díry do oce-lové stěny nehezky blízko mé hlavy. Snažil jsem se neohrozit dívky, protože kulky z menších zbraní se odrážely a s vytím cupovaly vyba-vení místnosti.
„Kurva.“
Jedna se jala cupovat i mou košili spolu se svaly na žebrech.
Tak tohle ne.
Vyměnil jsem zásobník a prohnal se místností jako při útoku na pirátskou loď, přestože vím, že mne podle toho holčiny, až se jich někdo zeptá, snadno identifikují.
Krom kapitána jsem zabil všechny, ještě než první muž dopadl na zem. Z prostřílených turbanů se kouřilo a ticho po tom šíleném kra-válu doslova zvonilo.
„Ahoj, pane kapitáne.“
V odpověď proti mně cvakal prázdnou pistolí. Jak nezdvořilé. Děvčata se krčila v rohu, ruce na očích, což je vzhledem k jejich níz-kému věku dobrý reflex.
„Co si trochu popovídat, pane kap…“
Žaluzie vybuchla řevem samopalu a místnost se znovu naplnila vytím projektilů.
Kulky z glocku neprošly ocelí stěny, ani když jsem střílel co možná kolmo. Samopalník stál zády k nástavbě a kropil to do okna přes ruku, bez míření.
Takové nebezpečné chování!
„Dovolíte?“ vzal jsem kapitánovi automag a z pouzdra mu vytáhl náhradní zásobník. Závěr pistole vydal zvuk, jako bych nabíjel Dlou-hého Gustava.
Booom! Booom!
Dvě čtyřiačtyřicítky vykously do kovu díry jako pětikoruny – oběma do kajuty cákla krev a samopal zmlkl.
„To byl sedmý, kolik ještě, pane kapitáne?“
Strnule zíral na průstřely – vypadlo to, jako když bílá stěna krvá-cí.
„Haló!“ zamával jsem mu rukou před obličejem, ale byl z celé té střelby totálně ohlušený. Zvedl jsem ho, vystrkal ven a zastavil ve světle proudícím ze dveří:
„Hej! Vím, že mě slyšíte!“ zařval jsem do tmy. „Všichni krom kormidelníka sem, jinak vám z kapitána začnu ustřelovat součástky!“ Cvakl jsem kohoutkem pistole.
„Poslechněte ho…!“ pokračoval kapitán čínsky nebo jak. Vida, zas tak ohlušený není.
***
Ani jsem mu nemusel odstřelit třetí prst, a na palubě se objevily dvě postavy v pytlovitých kalhotách a indických košilích po kolena – kormidelník mával shora z kormidelny.
Zamával jsem mu taky.
„Pane kapitáne, copak?“ zacloumal jsem omdlévajícím chlapem, až zlaté náramky zachřestily. „Vy dva, umíte anglicky?“
Dlouhé košile zavrtěly hlavami. Přišlo mi to trochu zarputilé, a tak jsem vzápětí musel konstatovat zajímavý jev: prostřelená dlaň prudce vylepšuje jazykové schopnosti.
Pravý rychlokurz.
„Jsem rád, že si rozumíme, hoši. Ty,“ ukázal jsem na klečícího, který si tiskl ruku mezi koleny, „dovnitř,“ píchl jsem zbraní k ná-stavbě, „ty,“ ukázal jsem na druhého, „přiveď kargo.“
***
V jídelně jsem zjistil smutnou věc: jedno z děvčat nepřežilo sa-mopalníkovo běsnění. Druhému jsem pomohl na nohy, ale zdálo se, že příliš nevnímá.
Bílá barva zdí byla zastříkaná krví až do stropu, nahaté obrázky v ní těžce zkrabatěly, a rozstřílená těla – popřípadě kousky těl – se zdá-ly všudypřítomné; konce zpřerážených kostí o sebe pravidelně skří-paly, hezky v rytmu vln. Při práci pro paní Dao mi podobně pito-reskní výjevy ze života zevšedněly. Ostatní asi neměli tolik příleži-tostí.
„Dobře, půjdem někam, kde je uklizeno.“ Pan kapitán si pozvra-cel boty, ale pak nás zavedl nahoru do kormidelny, a za chvíli dlouhá košile přivedl i všechny ostatní. Protože jim podrážky žabek mlaska-ly krví, věděl jsem, že nemusím nic vysvětlovat.
***
„Do Singapuru, prosím,“ řekl jsem kormidelníkovi, a kapitána a obě dlouhé košile přivázal k jedné ze silnostěnných trubek vedoucích pod stropem. Asi není příliš pohodlné stát v kývající se lodi na špič-kách, ale člověk se aspoň nenudí. Kapitán skuhral, že potřebuje dok-tora, a krev z pahýlů prstů mu stékala po paži a promáčela košili.
„Ráno bude líp, uvidíte,“ poplácal jsem ho po rameni.
Starý Číňan dorazil poslední, přehlédl situaci, okamžitě zase zmi-zel a vrátil se s několika noži. Tvářil se tak, že připoutaní muži začali ječet. Mladíci chytli kapitána, servali z něj kalhoty, ale já si nějak nebyl jistý, jestli chci být přítomen u tak nehygienické kastrace:
„Nebudeme nikoho týrat,“ řekl jsem.
„Kdo nám v tom zabrání?!“ výhružně se na mě všichni bývalí ot-roci podívali, i dívky se na mne výhružné podívaly.
„Bránit vám nebude nikdo. Jen já vás poprosím. A jste mi zavá-záni svou svobodou,“ řekl jsem smířlivým tónem.
„Znásilnili moje vnučky i moje pravnučky, jednu zavraždili! Oni, oni…!“ starcův hlas se zlomil.
„Mučení bez otázek je pomsta. A pomsta nepřipadá v úvahu,“ zvedl jsem prst: „Trest, to je něco jiného. Budete-li chtít, můžete se zúčastnit. Zítra. Aktivně. Zatím bych vás poprosil, abyste je pohlída-li, já prohlédnu loď, jestli se někdo neschovává,“ podal jsem staříko-vi a jednomu mladému samopaly po rudých turbanech. Nikdo ne-reptal, přijali mou vůli. Je zajímavé, jak smířlivý tón a vysvětlení působí – kdybych se s nimi hádal, asi bychom se v rozjitřené atmo-sféře postříleli.
Když jsem odcházel, svázaní piráti po mně vrhali zoufalé pohle-dy: „Nenechávejte nás tu s nim…!“
Křup.
Pažbou do zubů to bolí.
***
Zkušenosti s rabováním vraků mi umožnily Courage prozkoumat během sotva půl hodiny.
U kapitána jsem našel to, co jsem potřeboval nejvíc – pas. Kapi-tán byl Ital – Francesco di Torro – což mi moc italsky neznělo, ale asi má španělské předky. Důležité bylo, že pas byl starý, takže na fotce mohl být kdokoli; navíc na ní měl vousy.
Osprchoval jsem ze sebe krev, z prádelníku si vzal čistou košili a do velké kožené kabely zabalil něco šatů a běžných turistických pro-priet. Na dně šuplíku s ponožkami jsem našel dvacítku nábojů do automagu, přebíjecí soupravu, pixlu střelného prachu plus dva igeli-tové sáčky s nábojnicemi a kulkami. Zajímavé.
„Co s tebou,“ potěžkal jsem skoro dvoukilový kus smrtící nere-zové oceli. Na jednu stranu je to tisícidolarová rarita a účinnost se mi zamlouvá, na druhou stranu, jak to dostat do letadla… Vím sice, jak na to, ale… Ale stejně musím přepravit i glock, tak co. Rozhodl jsem, že za trochu času obrovská bouchačka stojí. Zabalil jsem ji do trika a i s patronami a příslušenstvím hodil do kabely.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:02 am

„Tak, teď ty,“ vytáhl jsem zpod postele standardní lodní přenos-nou pokladnu (vždycky je pod postelí), vzal tašku do druhé ruky a vrátil se do kormidelny.
***
Chodbičkou se rozléhalo kvílení.
„Copak to tu děláte?“ otevřel jsem dveře a díval se do hlavně sa-mopalu.
Zbraň se sklonila.
„Nic,“ řekl stařík a myslel si, že dráty v jeho rukou nevidím. V místnosti páchlo připálené maso, a kormidelník strnule zíral z okna, svaly na zádech stažené strachy.
„Elektroléčba?“ usmál jsem se: „Víte, přátelé, to že jsem vás osvobodil, rozhodně neznamená, že budu tolerovat, když porušíte mé příkazy.“
„Kdo jsi, že nám chceš rozkazovat?! Obyčejný hloupý běloch!“ samopal dával mladíkovi až nezdravý pocit sebedůvěry – zas na mě mířil. Zbývající holčička k němu přiskočila a strhla zbraň. Krátká, náhodou vypálená dávka mne minula tak o sedm milimetrů a odlétla oknem do noci. V dírách zahvízdal vítr, kormidelník se ještě trošku připosrazil, já se ani nepohnul a dívenka ostatním čínsky vysvětlila, co se stalo tam dole – asi se dívala skrz prsty.
Takže byl klid.
***
Ještě v noci jsem z pokladny vyndal peníze a rozdělil je – sám jsem si nechal jen britské libry, americké dolary a pár francouzských franků, zbytek (velký zbytek, bylo v tom i zlato) jsem dal Číňanům. Od té doby mne snad začali mít i rádi.
***
„Jak daleko ještě?“ klepl jsem kormidelníka do ramene, když za-čalo svítat.
„Dvě hodiny, pokud se nezhorší počasí, pane.“ I já jsem pokuko-val po nezdravé fialovo-krvavé barvě, s níž se slunce vyhouplo nad obzor. Vzduch byl těžký, zvuky divně zahlušené a břeh Malajského poloostrova stále ležel v oparu, který, zdálo se mi, soustavně houstl. Přece poslední den v tomhle zatraceném moři nechytnu tajfun!
Když se čínská rodina nasnídala (už znám jejich příbuzenské vazby víc než dokonale, co jsem jim dal prachy, stali se nezdravě hovornými – mrtví byli zapomenuti, teď z nich jsou boháči), opět nastal čas.
***
„Ty první,“ odřízl jsem muže s prostřelenou dlaní.
„Kam mě vedete?! Co mi chcete?! Pustíte mě?!“
Zamyslel jsem se: „Ano. Dá se to tak říct. Chcete se dívat?“ oto-čil jsem se na rodinu dopíjející coca-colu a plánující obchodní firmu dovážející čaj z Číny do Singapuru – speciální horskou odrůdu, jaká roste jen ve vesnici, kde žije jejich strýc – delikatesa. Měli pro něj dokonce už jméno, domnívali se, čím nevyslovitelnější, tím víc se po tom Evropané a Američané utlučou, a pořád se mě vyptávali, co já na to.
„Na co dívat?“
„Čas trestu.“
***
„Za únosy, znásilňování, prodej lidí a vraždy tě, tě…,“ zapomněl jsem, jak se dlouhá košile jmenuje, ale to nevadí. Mluvil jsem na něj česky, on klečel na palubě, plakal, mluvil na mě hindsky, ale přes mířidla glocku jsme si dokonale rozuměli. A pak že zbraně rozdělují národy.
„…tě jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti.“ Z tónu mého hlasu pochopil, že je konec řečem a zavřel oči.
Kývl jsem hlavní, aby přihlížející Číňané ustoupili. Tiše se po-šklebovali, protože si mysleli, že námořníka jen straším.
Beng.
Měli ustoupit trochu víc, takhle měli mozek mezi prsty u nohou.
***
„Teď ty,“ odřízl jsem druhého dlouhokošiláče. Protože slyšel vý-střel, škubal se; mladík se samopalem, který hlídal kormidelníka, mne tázavě pozoroval.
Dole jsem přeříkal klubovou formuli, přehodil pistoli pažbou do-předu a jednomu po druhém ji nabídl Číňanům. Všichni, jeden po druhém, sklopili oči a dali ruce za záda. Uříznout někomu v afektu koule dovede každý – na trestání je třeba víc.
Beng.
***
Kapitána jsem nechal nakonec.
Cestou se mi pokoušel nalhat, že má poklad. O kolika pokladech já jen slyšel v katakombách pod Nočním klubem, to už nikdo nespo-čítá: čím je kdo blíž smrti, tím víc pokladů má a tím je rozdávačnější. Zase jedno ze základních pravidel světa. Číňani mu na to buď skoči-li, nebo už ztratili žaludky, ale každopádně se mě od mého záměru snažili odradit.
Beng.
***
„Ukliďte to,“ řekl jsem a díval se, jak kouř z glocku stoupá téměř kolmo vzhůru. Benggg-benggg-benggg, vrátila se od mlhy nad po-břežím slabá ozvěna.
Přemýšlel jsem, jestli se cítím lépe nebo hůře, ale zjistil jsem, že se cítím pořád stejně; asi jako kdybych vynesl koš.
Špína je tam, kam patří.
***
Když byl Singapur na dohled (pro mne na dohled), domluvil jsem se s Číňany, že mi dají pět hodin náskok, spustili jsme motorový člun, mladíci mi podrželi provazy, hodil jsem kabelu s věcmi na la-vičku a skočil za ní.
„Možná si tu loď nechte, kormidelník vám bude sloužit rád, mys-lím,“ motal jsem lana.
„Přemýšleli jsme o tom, pane, ano, přemýšleli,“ odpověděl stařík. Po popravách se ke mně chovali nesmírně uctivě, leč poněkud odta-žitě.
Na třetí škubnutí motor nastartoval, chytil jsem páku kormidla a vyrazil ke špičkám mrakodrapů lesknoucím se nad oparem. Číňané stáli na pravoboku a mávali, dokud jsem se nerozplynul.
Jsem prostě pan Hodný.
Ten druhý si udělal poznámku.
***
Po chvíli jsem zjistil poměrně závažnou věc: vplujete-li do dosta-tečně husté mlhy, nejsou z ní vidět špičky žádných, a to ani singapur-ských mrakodrapů.
Přidal jsem a jel asi deset minut naslepo, ale vážně jsem z toho neměl dobrý pocit; tak jsem raději zhasl motor a zaposlouchal se. Je sice pravda, že se v mlze zdá, že zvuky jdou jakoby odnikud a záro-veň odevšad, ale pro mé uši to neplatí. Jasně jsem slyšel říhání a mlaskání obrovského molocha, v jediném okamžiku pohlcujícího i vyvrhujícího statisíce tun zboží a lidí – spojité dunění desítek lodních sirén u přístavu tak vážně znělo.
„Takže trochu doleva,“ řekl jsem a rázem mi bylo mnohem lépe. Vytáhl jsem z kabely černé kalhoty s nažehlenými puky, lakýrky, bílou košili a sako: kapitán byl trochu menší, takže mi to bylo těsné a krátké, ale nemůžu chtít všechno.
Největším problémem se ukázala kravata, přesněji, její uvázání: není to část obleku, která by byla v Nočním klubu povinná, a v těch řídkých případech, kdy ano, mi ji vázala Mazlík nebo Kamila nebo v nejhorším Postrach.
„…drak vyleze z tůňky a skočí, skočí… kam to jenom skáče?“ zamyslel jsem se s užším koncem látkové příšery v prstech. Ale i bez zrcadla jsem odhadoval, že dračí smyčka asi nebude ten pravý z kra-vatových uzlů. O boky člunu pleskaly vlny, každá sedmá a jedenáctá byla větší, a mlha stále houstla, mazlavěla a těsněji lnula k černé hla-dině. Podle toho, jak hluk přístavu ujížděl doleva, mne snáší proud, a ztroskotat v mangrovovém pralese bych vážně nechtěl; už kvůli kra-vatě ne. Asi vzteky, ale nakonec jsem ji nějak zauzlil, i když do Sněmovny lordů bych zřejmě vpuštěn nebyl. Zrovna jsem si rovnal límeček, když jsem něco zaslechl.
Lodí kolem proplulo mnoho, jejich mlhové sirény jsem slyšel z dálky a pluly hodně mimo, tohle bylo podstatně tišší a podstatně blíž. Naprosto instinktivně jsem se skrčil za bort a pravá ruka mi ztěžkla pistolí.
***
Asi patnáct metrů vpravo se objevila plachetnice: čtyři stěžně, šikmá ráhna, nepravidelné nástavby, zvýšená záďová paluba, ti-choučký hukot dieselů…
Cítil jsem, jak se mi ježí vlasy i vousy – znám ji, tak dobře ji znám; na téhle lodi jsem strávil rok života a snadno bych na ní mohl strávit i jeho zbytek. Poskřipování dřevěného trupu a vrzání ráhen znělo pořád stejně, a zvuky se mlhou přece jen šíří trochu šalebně, tak jsem si na okamžik připadal v kleci.
Na nástavbě před druhým stěžněm se tyčily dvě postavy – ta menší byla obrovsky tlustá a opírala se o dvouhlavňový kulomet.
***
„Kurva!“
To jsem zašeptal až poté, co se přízrak rozplynul v šedi. Nemohli mne vidět, upíří oči jsou lepší, ale kdyby pluli jen o pár metrů blíž… Vyndal jsem z kabely hřeben a přičísl si rozježené porosty.
Ruce se mi třásly tak, že jsem to málem nedokázal.
Počkal jsem ještě deset minut (kdybych neslyšel příboj a inten-zivně necítil bahno, počkal bych rozhodně déle), nastartoval a plnou rychlostí vzal směr Singapur.
Celou dobu jsem v pravé dlani tiskl odjištěný automag a byl sku-tečně rád, že jsem si děsivou zbraň nechal.
***
Vjet v mlze na maličkém člunu (s kterým neumíte pořádně za-cházet) do jednoho z největších přístavů na světě plného půlkilomet-rových tankerů valících se všemi směry rozhodně není nejlepší ná-pad.
Bučivý řev sirén trhal neprůhledné páry a já kličkoval jako šíle-nec, protože jsem zjistil (poměrně pozdě), že loďka na kormidlo roz-hodně nereaguje jako auto na volant. Jednu výhodu to ale mělo – nikde žádná policie, žádní celníci, žádná finanční stráž. Zřejmě se nepředpokládá, že by někdo něco podobného v tomhle počasí risko-val.
Zase tanker!
Jako Středoevropan bych nikdy neřekl, že lodě mohou být takhle obrovské.
***
Dorazil jsem k molu, které bylo asi pro ještě trochu větší šífy, protože jsem ho měl snad dvacet metrů nad hlavou. Možná třicet. Černý bok vedlejší lodi mizel v mlze a vypadal spíš jako pata hory než jako loď.
Hladina kolem líně pomlaskávala pod šedou vrstvou surové ropy a v omláceném betonu byly žebříky z kramlí – zřejmě se z lodí v přístavu občas padá. Schoval jsem automag do kabely, oblékl si sako (všechno i s kravatou je černé – až na bílou košili – kapitán to měl zřejmě do rakve), kabelu do zubů, odstrčit člun a už jsem šplhal.
Když mi asi na osmi metrech zůstala v ruce první kramle, pocho-pil jsem, že některá bezpečnostní opatření jsou nebezpečnější, než by se mohlo zdát.
***
„Vítejte v Singapuru,“ přivítal jsem se nahoře a pucoval si rez z dlaní do náhradních ponožek.
Všude kolem vedly obrovské roury, hučela čerpadla, a pach nafty ještě zesílil. Pára stoupající ze strojů mlhu zahušťovala až do kašovi-tosti, a ani obrovské reflektory na sloupech to moc nevylepšily.
Taxík – letiště – Evropa. Jednoduchý, ale krásný plán.
Miluju jednoduché plány.
***
Dělníci a ochranka se po mně sice dívali, ale máte-li oblek, tváří-te-li se dostatečně zaměstnaně a kráčíte-li dostatečně sveřepě, nechají vás být.
Z ropné části přístavu jsem se vymotával dobře hodinu a půl, pak jsem nenápadně přeskočil plot, abych nemusel přes strážnici kombi-novanou s celnicí, a svoboda byla zas o kousek svobodnější.
Nejdřív jsem našel veřejné záchody (až hystericky čisté), umyl si ruce, oprášil oblek a vycídil boty. Kapitánovy pohřební lakýrky mi byly dost velké, tak jsem si špičky vycpal papírovými ručníky. Před zrcadlem jsem si srovnal uzel na kravatě (je docela hezký, takový novátorský) a přendal si nějaké peníze do náprsní kapsy.
***
Prošel jsem pár ulic, aby to moji pronásledovatelé neměli tak jed-noduché, a první taxík, na který jsem mávl, mi zastavil.
„Na letiště, prosím,“ dopadl jsem na sedadlo a zabouchl. Boční okénka byla zapocená do neprůhledna.
„Na které?“
„Hmmm… odkud letí nejbližší letadlo do Severní Ameriky – na východní pobřeží?“
„Okamžik,“ taxikář, aniž přestal řídit, přejel prsty po klávesničce palubního počítače a na sklo před oči se mu promítly dva sloupce zelených písmen. Kupodivu latinka.
„Tady,“ píchl prstem do nejvyššího řádku, „New York za hodinu a čtvrt, z Changi, boeing Lufthansy.“
„Naprosto skvělé.“
Na příští křižovatce otočil auto a zařadil se do rychlého pruhu. Přestože jsem věděl, že mě poveze všude možně jen ne nejkratší ces-tou, bylo to pouze dobře, protože jestli nás už teď někdo sleduje, je větší šance, že nás v husté mlze a ještě hustší dopravě ztratí. Podle přítomnosti lodi paní Dao už Wries s Van Vrenem vědí, jak jsem se dostal z Thajska, a Singapur je první na ráně, takže letiště budou ob-sazená. Jenže i kdyby mě tam viděli, nemůžou mě jen tak lapnout – jsem bezúhonný Ital, pan Francesco di Torro. A do Evropy prostě chci, musím tam: tady jsem nápadný, neorientuju se v nápisech, v ničem, tam se rozplynu v milionech.
Motor taxíku tiše hučel, vzduch z výdechů topení syčel a marně se pokoušel odpotit alespoň celé přední okno; stěrače rozhánějící vysráženou mlhu pravidelně pískaly. Hezké. Přemítal jsem, kdy jsem naposledy jel autem, a cestu v bedně, thajský náklaďáček ani úprk Bangkokem s rybami v náručí nepočítám. To bylo po té přestřelce s Rusy, v Praze, dodávkou; pak jsme šli katakombami do Klubu, a tam jsme se dozvěděli, že Janička…
Zahnal jsem vzpomínky, pořád bolí.
Ale spíš bolelo, že nejsem schopen zkázu Nočního klubu po-trestat a že před vrahy dokonce utíkám.
Zbabělec.
Zbabělec.
To slovo mi viselo před očima, dokud taxi nezastavilo u obrovské prosklené budovy letiště. Moc jsem z ní pravda neviděl, protože ml-ha snad ještě o kousek zhoustla.
***
„To je v pořádku,“ podal jsem do okénka desetidolarovku.
„Děkuji, pane. Šťastnou cestu, pane. Letadlo letí z druhého ter-minálu, je to odsud vlevo, pane,“ chlapík se začal jevit velmi úsluž-ným. Snad si bude pamatovat i to, že chci do New Yorku a čas odle-tu. To by Wriese a Van Vrena mohlo aspoň chvilku zdržet.
Dokud mne taxikář mohl pozorovat, šel jsem naznačeným smě-rem, pak jsem zahnul a skleněné dveře se přede mnou rozjely. Ještě jedny a ocitl jsem se v nekonečné klimatizované prostoře vonící palmami a syntetickým parfémem rozprašovaným vzduchotechnikou – prý to snižuje strach z létání. Nikde jsem neviděl ani buřinku, ani nic podobně nezdravého, ale mezi těmi tisíci lidí… Byly jich skuteč-ně tisíce, šumící a kolotající sem a tam mezi zrcadly a vnitřními zá-hony, po visutých pojízdných schodištích… Kilometry čtvereční vyleštěného skla, důmyslné osvětlení, chrom, monitory, televize, mnohojazyčná hlášení, bary, restaurace, bezcelní obchody… Všude bylo nelidsky čisto.
U samoobslužného informačního terminálu jsem našel první spoj do Evropy – jako naschvál do Říma. Od člověka s italským pasem se tak nějak očekává, že umí italsky říct víc než jen: Una pizza, signora. Přičemž ani tím si nejsem jistý.
„Tady,“ zašeptal jsem. Air France, Airbus 340 – Francie, Mar-seille, miliony turistů, Riviéra, Monako. Mrkl jsem na hodiny nad displejem, takže mám skoro pětačtyřicet minut čas. Přejel jsem prsty po klávesnici, zabukoval si letenku a naschvál zkomolil kapitánovo jméno na Dit Oro.
Teď pistole.
Přešel jsem halu a snažil se vyhýbat zorným polím kamer, jenže jich tu bylo tolik, že bych byl spíš nápadný tím, že se jim vyhýbám. Tak jsem si jen nasadil brýle – spousta lidí je měla, protože haloge-nová světla odrážející se mezi skly a zrcadly řezala do očí.
Vyjel jsem skleněným výtahem do první galerie a začal studovat aparáty za nablýskanou výlohou shopu s elektronikou: měli přesně to, co potřebuju – a aby ne, v Singapuru… Náhodou jsem mrkl na jednu z vystavených televizí a teprve po několika vteřinách mi došlo, na co se to dívám – na koho: Na sebe.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:03 am

Byly to oblíbené THAI NEWS LINE a Singapur zřetelně přejímá to nejzajímavější (nejnechutnější) z jejich produkce. Zruční Thajci zkombinovali mou kreslenou podobu s počítačově vyleštěným a oto-čeným obrazem z kamery ve výtahu – asi jsem si na okamžik nedá-val takový pozor, jaký jsem si myslel.
Jak říkám: nechutné.
Vousy musí neprodleně dolů.
Co hůř: Podle mapy, po které byla narůstajícím červeným prouž-kem znázorněna má cesta Thajskem (dost věrně), se tamní policie domnívá, že jsem opustil zemi. Mapa skokem změnila měřítko, a u míst, kde se můžu objevit, zablikaly červené otazníčky – u Singapuru byl obzvlášť macatý. Vzápětí jsem zjistil, že si s vousy nemusím dělat starosti: měli i mnoho jiných mých podobenek. Počítač mne ztvárnil bez vousů, s krátkými vlasy, dlouhými vlasy, odbarvenými vlasy, plešatého, s copánkem, z profilu…
Nenávidím techniku.
***
Bude to dlouhých pětačtyřicet minut ve světlech ramp. Hlavně aby se nezúčastnil pán s buřinkou.
***
„Ano, pane?“ prodavačka se na mě zářivě usmála, zuby měla bí-lé, že skoro světélkovaly. V obchodě to vonělo elektronikou a všich-ni zaměstnanci měli tmavomodré uniformy se jmenovkami a nažeh-lené límečky.
„Viděl jsem ve výloze takový aparát, panasonic, přenosná věž se tomu tuším říká,“ zahrál jsem neznalce (a ani se nemusel moc sna-žit).
„Máte na mysli čtyřicítkovou, nebo dvacítkovou řadu, pane?“ Úsměv se ještě rozšířil.
„Mám na mysli tu větší řadu,“ rozpřáhl jsem ruce a usmál se také.
„Výborná volba, pane. Malý okamžik,“ odkvačila dozadu a při-manévrovala s krabicí, do které by se vešel raketomet plus slušná zásoba munice. Když otevřela víko, musela si donést stoličku, aby-chom na sebe viděli.
„Prostorový 3-D ekvalizér, čtyřpásmové reproduktory, SUPER WOOFER DRIVER…“
„Výborně!“
„…je možný i provoz na baterie, ekologická likvidace přístroje je samozřejmě zaručena…“
„Výborně!“
„…samozřejmě i za dvacet let…“
„Výborně!“
V podobném duchu jsme se přes zvukové testy a test karaoke prokousali až k placení. Všiml jsem si, že na mne jeden ze zákazníků tak divně pokukuje, ale možná byl jen přihřátý. Zářivě jsem se na něj usmál a uklonil se. Oplatil mi to.
Zašuměla tiskárna pokladny: „Zde účet, pane.“
Podíval jsem se na cifru: „Výborně!“
„Výborně, pane!“
„Berete i britské libry?“
„Samozřejmě, pane,“ přepočítala na kase kurz a já jí předal část svých poundů. Peníze s velkou kupní silou jsou fajn, všechno vám připadá laciné.
***
S gigantickou krabicí jsem se přesunul k záchodům, cestou jsem omrkl rentgenovací turnikety.
Tvrdí se, že je nemožné pronést do letadla zbraň, ale stačí vědět, jakým směrem (jakými směry) jsou zavazadla rentgenována a s tro-chou cviku to není problém. S trochou cviku a co největší hrací pi-xlou.
Chvilku jsem počkal (záchody tu mají typu sněhobílá + nerez), a když konečně nikdo nešel, vlezl jsem do kabinky pro invalidy – ty jsou největší a tahle měla stěny až k podlaze – kdyby vozíčkářovi něco upadlo, aby se to nevykutálelo ven.
Jak ohleduplné.
***
Automag jsem musel rozebrat, glock se do správného místa vešel vcelku, dokonce se zásobníkem. Pečlivě jsem krabici přelepil firemní leukoplastí, kterou jsem vhodně ukradl v obchodě, takže nikdo nepo-zná, že jsem to rozbalil…
„Haló, pane, nepotřebujete pomoci?“ zaklepal někdo na dveře – několika poněkud nevhodným zvukům jsem se nevyhnul.
„Děkuji, jsem soběstačný.“
„Pomůžu vám s čímkoli, jsem ošetřovatel v nemocnici.“ Podle hlasu to byl buď nějaký vlezlý Američan, nebo obzvlášť odporný zloděj.
„Děkuji,“ pustil jsem do onoho slušného slova tolik mrazu, kolik jen uneslo. Počkal jsem, až spěšné kroky dozní a vyštrachal se ven.
„Nechtěl jsem to nechávat samotné a tam jsem se s tím vešel,“ řekl jsem na udivený pohled v zrcadle. Vysoký Asiat v obleku chá-pavě kývl, zavřel vodu a začal si utírat ruce do papírových ručníků. Umyl jsem se a napodobil jeho marné počínání – kdo vymyslel papí-rové ručníky, musel být sadista. Žmolili jsme si ze stále mokrých prstů růžové papírmašové kuličky a přeskakovaly mezi námi multi-kulturní jiskry porozumění. Muž odešel a já mrkl na hodiny nad zr-cadlem. Nejvyšší čas jít pro letenku.
***
Do startu zbývalo patnáct minut.
Stál jsem ve frontě, doufal, že ve správné, a zvuk tisíců hovorů odrážejících a lámajících se halou zněl jako rozdrážděný včelí roj – velký rozdrážděný včelí roj. Co jsem viděl, venku byla stále hustá šedá mlha – snad má Air France kvalitní navigační přístroje. Podle toho, že skla občas rozrezonoval řev motorů (a nikoli výbuchy), leta-dla odlétala.
Možná padají do moře.
„…a slíbili mi smlouvu na čtyři filmy do konce ledna!“ řekla dívka za mnou zvýšeným hlasem; asi aby se její kamarádka cítila vážně méněcenná. Otočil jsem se a jako by se podíval na monitor na sloupu. Dívka, která mluvila, byla skutečně hezká: další dokonalá míšenka, sice menší než Hanako, ale stejně kus.
„A to se nebudeš stydět?“ druhá dívka šeptala, ale co je to pro zvědavé upíří uši.
„Za ty peníze? A určitě si mne všimne nějaký boháč. Aby ne-všimnul!“ tiše se zachichotala potenciální herečka a zavlnila po-prsím. To měla také monumentálnější než Hanako: na to, jak je štíh-lá, až podezřele.
„A bude to jen jako, nebo jako úplně!“
„Jak jako úplně? Jasně, že úplně úplně!“ udělala cudné oči a ne-cudné gesto.
Tentokrát se dívky zachichotaly obě a ta, co neletěla do Francie točit porno, se na kamarádku podívala obdivně. Pravda, s ní by se dala spíchnout tak Sněhurka a sedm trpaslíků.
Kreslená.
„Prosím, pane?“
V zamyšlení jsem se dostal k přepážce. Miluju tyhle usměvavé pracovnice, které vypadají, že pro vás bez váhání položí život.
„Ano, mám rezervovanou letenku na jméno di Torro, slečno. Do Marseille,“ naschvál jsem mluvil, jak si představuju, že anglicky mluví Italové, a šoupl jí po pultu pas.
„Pan di…“ podívala se, jak se jméno píše, a běh prstů po kláves-nici terminálu zrychlil: „Bohužel vás tu…“
„Možná jsem to nenapsal správně, ty počítače, víte…,“ zašklebil jsem se a italsky zamával rukama.
„Pan Dit Oro? Je to možné?“
„Jak se mi dostanou ty odporné klapky pod ruku, je možné všechno.“
Přestože se slečna pořád usmívala, uviděl jsem v jejím obličeji něco divného, takový drobný zátuh, který tam nepatřil. Vůbec, hluk na letišti jako by trochu opadl. Stává se to samo o sobě, občas, ale tohle bylo nějak moc. Slečna se uklonila (umějí to velmi půvabně), ale pohled jí střelil někam za mé pravé rameno.
„Ufff,“ položil jsem krabici s aparaturou na pult, „je to těžké.“
„Prosím, jen si poslužte,“ slečna znovu předvedla půvabnou úklonu. Procedura už jí trvala asi trojnásobně déle než u všech přede mnou; vypadalo to na nějaký problém s tiskárnou. Já jsem zatím (a to poměrně horečně) trhal pásku zdánlivě náhodou nalepenou na boku krabice. Už je jasné, že nastala horší varianta mého odletu.
Nejhorší varianta.
Ale zase ušetřím za letenku.
***
Dolovat pistole z magiče dírou v krabici nebylo nic jednoduchého – přesněji řečeno, měl jsem sotva hlaveň z automagu, když mi někdo poklepal na rameno:
„Promiňte, pane.“
„Ano?“ otočil jsem se.
„Jste pan di Torro, pane?“ stál tam další z usměvavých Asiatů v černém obleku. Vedle něj stál ještě jeden a opodál zrovna měli něco předůležitého na práci čtyři uniformovaní policisté. A u východů stáli další, a vůbec jich tam najednou bylo jak naseto.
Za zády jsem stále dlabal v hlubinách škatule. Připravil jsem to sice dobře, jen ta díra byla trochu jinde, než měla být. Pak jsem ko-nečně nahmatal lučík glocku.
„Di Torro, ano, tak se jmenuju,“ řekl jsem naschvál hodně nahlas, ale jak jsem tahal pistoli ven, polystyrén mne stejně přeskřípal.
„Pane di Torro, mohl byste prosím dát paže, abych na ně viděl?“ už se neusmíval.
„Smím se zeptat proč?“
„Singapurská policie, detektiv Zhong,“ ukázal mi odznak a prů-kaz v černém otevíracím pouzdře.
„Tak paže… Ale jistě, detektive,“ dal jsem je před sebe, takže mu glock mířil na prsní kost. „Ještě nějaké přání?“
Nezaváhal, oběma rukama mě chytil za zápěstí a rutinovaným trhem se mi pokusil zbraň vykroutit.
***
Asi ho trochu překvapilo, když místo toho absolvoval krátký bezmotorový let s mezipřistáním v odpadkovém koši.
„To muselo bolet,“ řekl jsem jeho kolegovi, který sahal po revol-veru, a mírným úderem do brady ho omráčil.
Jak padal, strhl s sebou párek novomanželů, kteří se celou dobu bavili, jak si tu Riviéra užijí.
Lebky zaduněly po mramoru, lidé kolem si uvědomili mou pistoli a začali ječet. Obzvlášť slečně budoucí herečce to šlo velmi hezky.
Věděl jsem, co musím udělat, ale moc se mi do toho nechtělo.
„Když musíš, tak musíš,“ řekl Ten druhý a já právě zahlédl bu-řinku a měkký klobouk – rychle se pohybovaly proti proudu rozbíha-jícího se davu. Rázem jsem zjistil, že měřítko dobrého a špatného je daleko plastičtější, než bych kdy čekal. Chytil jsem herečku loktem kolem krku, přitiskl si ji na hruď a vrazil jí glock do nosu. Nebyla to náhodná volba – policisté neradi střílejí po hezkých ženách.
Když musím, tak musím.
„Co si zahrát na rukojmí, slečno?“ zašeptal jsem, a vzápětí zařval z plných plic:
„Ustřelím jí hlavu, hajzlové! Padejte ode mě! Hnéé-éd!!!“
„Klid, pane di Torro, jen klid, přece nechceme, aby se někomu něco stalo,“ řekl detektiv Zhong, na košili nalepený papír od oranžo-vé zmrzliny, kravatu nakřivo.
S přátelsky rozpřaženýma rukama šel ke mně. Asi se moc dívá na televizi.
Nejvyšší čas ukázat, že to myslím vážně:
„Alláh akbar!!!“ zaječel jsem a začal střílet zdánlivě do vzduchu. Tři z kamer, které mne sledovaly, se rozprskly, a na letišti vypukla skutečně solidní panika – buřinka i klobouk chvíli stály na místě, pak je dav strhl s sebou. Já se zatím i s herečkou přesmekl za pult.
„Zmizte!“ sykl jsem na letenkovou slečnu. Krčila se ale na bob-ku, ruce na uších.
„Tak si tu zůstaň, káčo. A vy se ani nehněte!“ zavrčel jsem hereč-ce do ucha, aby ji nenapadlo něco statečného – dal jsem si glock za opasek a horečně rval z krabice další součástky automagu.
„Nemá to smysl, pane di Torro! Propusťte rukojmí a vzdejte se! Neublížíme vám a dostane se vám řádného soudu!“ Přes půl haly kolem už bylo prázdno – tedy až na snad třicet policistů a mužů z letištní ochranky. Viděl jsem, jak další vyklízejí galerie s obchody a snaží se, aby se lidé v panice neušlapali – někteří (obzvlášť Japonci) panikou netrpěli a horečně mne fotili: blesky vypadaly jako strobo-skop na diskotéce.
Během dalšího okamžiku jsem v třetím patře – trochu vlevo – za-hlédl prvního salamandra v neprůstřelné vestě. Měl odstřelovačskou pušku. Černé kukly prý zhoršují reakční dobu zločinců, ale je to strašně nápadné.
Dokud tu budou lidé, nic nezkusí.
„Hovno!!!“ odpověděl jsem na další výzvu. „Jestli se přiblížíte, ustřelím jí hlavu!“ Patřičně dramaticky jsem herečkou zacloumal a tiše dodal: „Nemyslím to sice vážně, ale na druhou stranu, můj život je mi milejší než váš. Zaječte.“
„Jiááááá!!!!“
Divil jsem se, že nepopraskala skla.
„Vás je na porno škoda.“
Konečně jsem z krabice vydoloval všechno podstatné, přidržel si rukojmici kolenem a složil automag.
Musela tam být kamera, které jsem si nevšiml, protože policisté využili mého zaneprázdnění a zaútočili.
Dva detektivové se připlazili z druhé strany k pultu a teď se na mě vrhli jako Bruce Lee – ječeli u toho, jako by měli v zadku rozžhavený pohrabáč.
Byli až směšně pomalí.
Zarazil jsem do automagu zásobník, natáhl závěr, zajistil a strčil zbraň za opasek. Pak jsem jednoho křiklouna trefil špičkou boty do brady a druhého kolenem té samé nohy do hrudníku. Snažil jsem se být co možná ohleduplný, přesto jsem nějaké to křupnutí zaslechl.
Všichni policisté začali mířit mým směrem a ti dva se plazili pryč a po mramoru se jim smekaly ruce. Bylo zvláštní, že se nikdo moc nekryje – zřejmě nepředpokládají, že po nich začnu střílet, a letištní ochranka dokonce musela přepažit halu červeným okrasným lanem, aby za ním udržela obrovskou masu zvědavců. Cvakání fotoaparátů a vrčení kamer se slévalo do nepřetržitého ostrého zvuku.
Vytahal jsem z krabice zásobníky a náboje, něco si nacpal do ka-pes, něco do kabely.
„Tohle ponesete vy,“ podal jsem tašku herečce, „jak se jmenuje-te?“
„Nat… Nata… Natascha Blast.“
„Hezké jméno, já jsem John… promiňte mi mou nezdvořilost, slečno, ale budu vám říkat raději křestním,“ potřásl jsem jí rukou. Slušnost je v Asiatech tak hluboko, že se na mě zazubila a uklonila se. Pak jí do očí opět prosákla hrůza.
„Žádné strachy,“ zašeptal jsem, „berte to jako roli – trénujte, sbí-rejte zkušenosti a hlavně nepusťte tu tašku.“
Doplňoval jsem zásobník glocku a sledoval Wriese a Van Vrena. O něčem se domlouvali s policisty a v rukou měli cosi jako průkazy – zahlédl jsem lesk zlatých odznaků; uniformy je pustily za červené lano k detektivu Zhongovi a salutovaly jim.
„Pane di Torro, vzdej…!“
Vystřelil jsem policajtovi amplion z ruky, protože jsem kvůli ně-mu neslyšel, o čem se tamti baví. V okamžiku ticha po výstřelu, než lidé začali (opět) ječet, jsem zaslechl tichý Wriesův hlas:
„…FBI…“
***
„A kurva,“ řekl Ten druhý.
Nejvyšší čas se hnout. Jestli Wries s Van Vrenem přesvědčí míst-ní policajty, že jsou skutečně z FBI… Nebo jestli odtamtud jsou sku-tečně…
„Poslouchejte!“ zařval jsem: „Chci volný odchod a letadlo! A hnéééd! Alláh akbar!“
„Uklidněte se, pane di Torro, dostanete, co chcete, ale propusťte rukojmí. Je to žena. Přece neublížíte ženě.“
„To si piš, že ublížím, fízle!“ zaječel jsem a přidal do hlasu něco duševní nevyváženosti. V galerii ve třetím patře už bylo salamandrů šest, všichni mne měli na mušce.
„Čas změnit místo,“ pošeptal jsem Natasche, zvedl ji, aby mi kry-la hruď, a začal se bokem šinout k turniketům, za nimiž byly pro-sklené dveře a za nimi eskalátory a koridory rozvádějící proudy ces-tujících k letadlům. Problém je, že salamandři by mě mohli při chůzi zasáhnout – byli sotva padesát metrů daleko a měli vysoce kvalitní německé pušky.
Prohodil jsem si pistole – s glockem tenhle trik nejde. „Hej! Zhongu! Držím nataženej kohoutek a mám stisknutou spoušť! Jestli mě někdo střelí, svaly povolej a slečna už moc rejže nesní!“ přitiskl jsem automag Natasche pod bradu. Pokud je nechci pozabíjet, odstře-lovače nešlo vyřadit jinak.
„Pane di Torro! Propusťte rukojmí a vzdejte se!“ Ti policajti jsou ale vážně nudní chlapíci.
***
Procouval jsem turnikety a detektivové, kteří se za nimi kryli, se rozumně stáhli. Docouval jsem až ke skleněným dveřím.
Byly zablokované.
„Otevřete!“
„Střelbou do kamer jste poškodil bezpečnostní systém, nejde to! Propusťte rukojmí a…!“
Už mě s tím vážně štvou – to je zřejmě nová policejní taktika: opakováním toho samého dokola a dokola a dokola zločince unudit k
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:04 am

mrákotám. Porouchaný bezpečnostní systém – kecy; začínal jsem pomalu litovat, že nejsem zlý hoch: asi by mi to velmi usnadnilo ces-tu, odbachnout rukojmí.
„To už je úděl nás hodných,“ povzdechl jsem si. Všechno máme složité.
***
Sklo vypadalo nerozbitně a neprůstřelně.
Dobrá zpráva byla, že poldové nepustili Van Vrena a Wriese dál. Sice se k nim chovali uctivě, ale drželi je ode mne. A to si netrouf-nou ani oni, zmasakrovat celé letiště – navíc právě dorazily první televizní štáby. Zvedl jsem Nataschu ještě výš a schoval se v jejích vlasech.
Neprůstřelné sklo dveří sice bylo neprůstřelné, ale ne zas tolik: s automagem nepočítali. Začínám tu zbraň mít vážně rád.
***
Když dozněla dělostřelba a Nataschino ječení, vykopl jsem zbyt-ky střepů. Jak jsem se pootočil, jeden ze salamandrů to do mě našil.
***
Znám to – běžný postup, chtějí-li se šetřit životy: buď se míří na koleno, nebo na nárt. Bolest je tak ochromující, že sebetvrdší teroris-ta má místo kontroly světa co dělat s kontrolou vlastních svěračů – většinou neúspěšně.
Byl jsem kapitánovi di Torro vděčný, že měl tak velké nohy – kulka mě sice zasáhla, ale jen špičku boty vycpanou papírem.
Reflexivně jsem zvedl ruku a halou se rozlehlo další zaburácení. Pro lidi musely výstřely z pušky a mé pistole znít jako jeden.
„A sakra!“ podíval jsem se do dlaně – pořád jsem v ní měl auto-mag.
***
Přestože jsem mířil na zbraň, nedopadl salamandr dobře. Obrov-ská kulka urvala puškohled, a náhodou, jaké se ale stávají, mu ho zarazila do pravého očního důlku.
Hluboko.
Oko, do duše okno.
Kdyby v čočce dalekohledu bylo červené světélko, vypadal by jako Arnold v Terminátorovi.
„Hasta la vista, bejby,“ zašeptala Natascha. Taky má nakoukáno.
„Neměl si začínat, hajzl,“ řekl jsem a z třetího patra začala kapat krev.
***
Za okamžik už jsme se hnali prázdnými koridory plnými elektro-nických ukazovacích tabulí – jenže: policajti nejenže vyklidili chod-by, ale zbaběle vypnuli i tabule, takže jsem se příliš neorientoval – přesněji, tradičně jsem zabloudil. Natascha ale (naštěstí) spolupraco-vala, až se mi chvílemi zdálo, že na rukojmí hyperaktivně:
„Tudy!“ ukazovala, když jsem definitivně ztratil směr. Jasně: ja-kákoli popularita je dobrá, a čím déle se mnou vydrží, tím bude větší – už vidím, jak natáčejí něco jako ŽÁR V OBLACÍCH.
To jsem zvědavej, kdo bude hrát mě.
***
Jediné letadlo připravené ke startu bylo to naše do Francie. Bohu-žel nám stáhli harmonikovitý měch na překonání posledních metrů a poodjeli s nastupovacím tunelem. V chodbách za námi rezonovaly kroky pronásledovatelů, a tušil jsem, že potom, co jsem jim zabil kolegu, mne asi moc rozmazlovat nebudou.
„Zrychlíme, držte tašku fest,“ chytl jsem Nataschu do náručí a trochu couvl: Nastupovací tunel stále poodjížděl a mezera k letadlu se zvětšovala.
Rozběhl jsem se a Natascha zase tak nádherně zaječela.
***
Doskočil jsem tak tak – přece jen, těžiště jsem měl úplně jinde než normálně. Musel jsem si dokonce trochu pomoci tou proklatou levitací.
„Ufff!“ zaduněla podlaha, a prostřelená bota se definitivně roz-padla.
„Au!“ řekla Natascha – hezky jí křuplo v zádech. Letuška, která se předtím chystala zavřít dveře, na mne vytřeštěně zírala a ještě vy-třeštěněji na zamlženou vzdálenost, kterou jsem překonal. Velebně jsem jí pokynul, že teď už zavřít může, a přemítal, jak mi to v záři televizních reflektorů asi sluší. Kupodivu, na palubě nás nikdo nepři-vítal.
***
„Můžete zavřít, slečno,“ zazubil jsem se na letušku, když mé ve-lebné gesto nepochopila, a rozběhl se navštívit piloty.
„Ne-mo-hl-by-ste-mě-po-sta-vit?!“ hekala Natascha v rytmu mých skoků a pasažéři se po nás zvědavě otáčeli.
Sladká nevědomost.
„Běžte přede mnou,“ trochu jsem zpomalil, spustil ji, a k mým jednobotým krokům se přidaly její lodičky – nechápu, jak někdo mů-že běžet v něčem takovém, ale zvládla to.
***
Dveře k pilotům už byly zamčené, ale s jejich vykopnutím jsem neměl problémy – to už pasažéři začínali vstávat a hlasitě žádat vy-světlení; letadlo naštěstí nebylo plné – mnozí nestačili nastoupit, a nevěřím, že je to mrzelo.
„Všichni zůstaňte na místech!“ otočil jsem se, pistoli v ruce, a přemítal, co tak asi únosci letadel v podobných chvílích prohlašují: „Alláh akbar!“
Podle toho, jak začali vyvádět, jsem zřejmě neměl opakovat zrovna tohle – jsem prostě v únosech letadel nový. Mávl jsem rukou a obrátil se do kabiny – dívaly se na mne dva páry odhodlaných očí.
„Co si přejete?“ řekl kapitán.
„Co takhle odlet? Máme zpoždění.“
„Kam máme letět?“
„Okamžik…,“ otočil jsem se na druhého pilota, který se na mne chystal skočit: „Hrdinské kousky obvykle dost bolí, příteli, ale jestli jinak nedáte…,“ pokrčil jsem rameny a nechal rozhodnutí na něm. Zase si pomaličku sedl a já si zatím rozmyslel, kam vlastně chci.
„Co Marseille?“ řekl jsem.
„Ale tam letíme normálně! To nás nemusíte unášet!“ zvedl kapi-tán obočí.
„Aspoň vidíte, jak jsem zákeřnej.“
***
Za dvacet minut už jsme byli ve vzduchu. Nebylo to zdaleka tak snadné, jak to zní, jenže já zvládnu všechno.
Když chytráci na řídicí věži začali zkoušet triky s tím, že jsou píchlá kola, že nemůžou načerpat palivo, že bůhvíco, řekl jsem, že za každých deset minut zdržení popravím rukojmí.
Nesnáším zpoždění dopravních prostředků.
Během prvních deseti minut jsem zlikvidoval palubní telefony a posbíral mobily – tři lidé informovali televize, jen jeden policii. Pak jsem rozkázal, kdo řekne jediné slovo, že zemře, a byl klid.
„Dovolíš, holčičko?“ usmál jsem se na plavovlasou dcerku jed-noho z evropských párů. Asi pětileté dítě se na mě radostně usmálo a podalo mi svou panenku – vypadala jako kojenec, a to tak, že velmi realisticky. Matce děvčátka cvakaly zuby a snažila se potomka chrá-nit vlastním tělem. Udělal jsem na holčičku takové to „Brrrm!“ prsty přes rty a andílek se šťastně rozhýkal.
Děti poznají hodné lidi.
V kuchyňce jsem naplnil hlavu panenky kečupem.
„Kdo bude chtít hemenex, má smůlu,“ řekl jsem bledé letušce. Pak jsem interkomem řekl kapitánovi, ať zavolá policajtům, že deset minut uplynulo a že jsem si nějak nevšiml, že rolujeme na start, pro-tože před letadlem – určitě náhodou – parkuje letištní tahač. Tak ať se koukají na okénka hned vedle dveří.
Během dvou vteřin tam mířily snad všechny reflektory na letišti.
Bylo to v chodbičce oddělené od kabin závěsy, a mlha nemlha, světlo pronikající všemi třemi skly vypadalo jako jiskřivé vodorovné sloupy. Zabalil jsem umělohmotného kojence do velkého plátěného ubrousku, strčil ho do proudu jasu a třásl jím, jako by byl živý.
Záblesk výstřelu byl vidět i přes ty reflektory a kečup nahodil všechna tři okna.
Velmi efektní.
A efektivní.
***
Kola byla rázem nafouknutá, palivo načerpané a za minutu jsme pojížděli na ranvej.
Podal jsem zmasakrovanou panenku bledé letušce: „To kdyby na tom hemenexu někdo trval.“
***
Musel jsem si dávat pozor – v těchhle velkých letadlech občas lé-tá ozbrojená ochranka. Mají pistole nabité speciálními brokovými náboji, aby neprostřelili trup, a nerad bych, aby mne tím oslepili. Já nemůžu střílet z ničeho (při popravě hračky jsem dával bedlivý po-zor, aby kulka uvázla v sedačce), ale aby si ten útok důkladně roz-mysleli, naschvál jsem co nejvíc mával automagem. Všichni cestují-cí, kteří věděli, co by výstřel z takového děla způsobil, byli velmi šedí.
***
„Můžeme roznášet občerstvení?“ přišla ke mně hlavní letuška. To už jsme dávno vylétli z mlhy a drželi cestovní výšku i kurz. Slunce jasně svítilo a hluboko pod námi se bělaly mraky.
Stál jsem vedle otevřených dveří do pilotní kabiny a Natascha se-děla na první lavici naproti. Kdyby po mně někdo střelil, asi by trefil i ji – nenutil jsem ji, sedla si tak sama, moji tašku vedle sebe.
„Jen roznášejte,“ blahosklonně jsem mávl automagem. Když mi přinesla šálek kávy, s díky jsem odmítl – jen jsem požádal, zda by nenechala pustit nějaký film: „Tyhle dlouhé lety jsou únavné, že?“ Společensky jsem se zakřenil.
Žaluzie na oknech se zatáhly, světla se rozsvítila a zvolna pohasla jako v kině a na malých displejích zabudovaných do opěradel se roz-křepčil Forrest Gump. Lidé si připojili sluchátka a trochu se uvolnili, a já zpoza černých brýlí sledoval, kteří jsou ti z ochranky – budou dva, možná tři, ale spíš jen dva.
Za hodinu jsem si byl téměř jistý: jsou skutečně dva a sedí do uličky ob čtyři sedadla – tak jsem si zul lakýrky. Lakýrku.
„Nevyndala byste mi boty, Natascho?“
„Ráda,“ usmála se. Od triku s panenkou už ze mě nemá strach a na mrtvého salamandra asi zapomněla. Když jsem si zavazoval tka-ničky, sedla si vedle mě; na to, kdy jsem si naposledy důvěrněji po-povídal s nějakou dívkou až příliš těsně.
„Zpátky,“ řekl jsem přísně. Bůh ví, co se dá čekat od začínající pornohvězdy, v setmělém letadle, kde všichni civí na Forresta Gum-pa. Je třeba být co možná ostražitý.
„Pfm!“ řekla uraženě, ale poslechla.
***
Let trval necelých dvanáct hodin a byl velmi klidný. Airbus to zvládl bez mezipřistání a většina pasažérů se po filmu zabalila do dek a únos neúnos usnula. Protože jsme svištěli proti času, dostali jsme se nad Francii sotva šest hodin po odletu ze Singapuru.
Bylo mi jasné, že na letiště nesmím. Únosci letadel jsou sice po-pulární a mediálně zajímaví, ale jinak ne zrovna oblíbení lidé; cestou jsem občas poslouchal rádio a moje poprava kojence se stala světo-vým hitem číslo jedna. Kam se dnes hrabou Palestinci. Měl jsem kliku, že na palubě opravdu jeden kojenec je – věděli o něm nejen na letišti ze seznamu pasažérů, ale věděli jsme o něm i všichni v letadle, protože poslední hodinu řval, jako by ho grilovali. Byl to trochu pro-blém, protože lidem z toho začínaly téci nervy a jeho rodiče to pře-stávali zvládat.
Někteří pasažéři už si určitě říkali, že jsem si neměl brát panenku. Asi jim nechutná hemenex bez kečupu.
Takže to zbylo zase na mě.
Jako vždycky.
***
Když jsem šel k ječákovi, plavovlasou holčičku jsem minul rych-lým krokem a díval se na druhou stranu. Jak vysvětlit pětiletému dítěti, že jste mu popravili hračku?
„Půjčte mi ho,“ ukázal jsem na řvoucí mimino. Jeho matka už by-la natolik v kýblu, že s ním třásla, jako by ho chtěla spíš umlátit než uspat. Podala mi dítě snad i ráda – zodpovědnost se přesunula mimo ni – konečně! Zato ostatní cestující strnuli, jenže já vím, jak na to – několikrát jsem totiž byl v nemocnici, kde pracovala Mazlík, a viděl jsem, jak podobné situace řešívala ona. Dítě nemělo hlad, přebalené bylo taky, takže je třeba zkusit… Kupodivu, nemusel jsem zkoušet nic, žádné triky: jen jsem mimino vzal, řev okamžitě ustal a nahradi-lo ho spokojené (tisícinásobně tišší) vrnění: valilo to na mě modré oči a malý palec zmizel mezi uslintanými rty.
„Ty jsi mi ale odpornej tlusťoch,“ zašeptal jsem česky a dítě se zasmálo. Pasažéři nejprve nesměle, pak o to hlasitěji začali tleskat. V nejhorším bych se únosy letadel mohl živit.
Nebo jako pečovatelka.
„Pane?“ zavolal na mne kapitán.
„Už jdu,“ s kručícím špuntem na ruce jsem došel ke kabině.
„Za chvíli bychom měli jít na přistání. Ano?“
„Ano, ale nejdřív udělejte kolečko nad mořem.“
„Proč?“
„Já jsem tady únosce,“ namířil jsem na něj mimino.
***
Když jsem se vracel, abych odevzdal dítě (začínalo usínat), ochranka zaútočila. Na jednu stranu konečně (stavěl jsem se k nim zády už skoro nápadně), na druhou stranu značně bezohledně.
Dostal jsem ránu do ledvin a vzduch mi jen vylétl z plic – broky šly hluboko pod kůži. Nemohl jsem se otočit příliš rychle, abych ko-jenci nezlomil vaz.
Další rána – tentokrát do kříže. To už jsem šel do kolen. Ti fízlo-vé jsou vážně brutální.
„Chytej!“ hodil jsem sviště Natasche – u ní jsem měl jistotu, že dopadne do měkkého.
Teď se do toho dal i druhý tajný – zepředu. Výstřel mi vysekl dí-ru do saka a urval půl kravaty. To už jsem ale měl glock v ruce – připadal jsem si jako zpomalený film, jak jsem se snažil vypadat lid-sky.
***
Střelil jsem ho do paže se zbraní. Je složité zasáhnout člověka někam, abyste ho vyřadili, nezabili a zároveň prostřelit letadlo přesně tam, kde chcete – potřeboval jsem vyrovnat tlaky, aby se daly otevřít dveře. Kulka mu rozervala zápěstí, sklouzla po kosti, prosvištěla me-zi sedačkami a prorazila okénko.
Naštěstí už jsme sestoupili pod tři a půl tisíce, přesto sklo vy-buchlo do prostoru a kabinu naplnilo vytí vichřice a mlha.
Hlasitě mi luplo v uších a z panelů nad sedadly vyskákaly žluté kyslíkové masky.
Přestože se všichni začali dusit a mnohým vytryskla krev z nosu, druhý polda problémy neměl – zezadu na mě skočil.
Nechtěl jsem dávat najevo své nadlidské schopností, tak jsem mu jen pistolí zlomil nos. Natascha lapala po dechu, ale přesto rezolutně kopala do toho s roztrženou rukou; asi mi začala fandit – to ženské vždycky, když se hezky zachováte k dítěti.
„Nekopejte do něj, spíš mu to zavažte,“ postavil jsem se, ale bro-ky mne docela tížily – podstatně víc, než jsem předpokládal – ob-zvlášť ty v kříži.
Hlavně musím dohrát do konce.
Takže jsem (přesně podle plánu) začal simulovat těžce raněného, donutil piloty ještě k jednomu okruhu nad mořem a zinscenoval srd-ceryvnou scénu, kdy smrtelně postřelený únosce raději zvolí smrt, než aby padl do spárů policie.
Když mi letuška na třech tisících otevírala dveře, plakala. I Nata-scha plakala a kojenec plakal taky. Papíry a plastikové kelímky víři-ly.
„Sbohem! Umírám za svou pravdu! Jen tak budu žít navždy!“ za-řval jsem do hukotu větru a vlasy mne šlehaly po tváři.
Holčička, které jsem zavraždil panenku, mi zamávala.
Pak jsem vyskočil.
***
Minul jsem křídlo snad o půl metru a přemýšlel, že jsem na roz-loučenou měl říct něco méně blbého.
***
Doufám, že nikomu nepřijde divné, že jsem vyskočil nejen se svou pravdou, ale i se svou kabelou.
Udržet ji byl docela problém, protože byť letadlo zpomalilo, sviš-tělo stále kolem šesti set kilometrů za hodinu: Švy oblečení povolo-valy, cípy saka se třepily, nafouknuté nohavice pukly a jejich cáry mi frčely kolem hlavy; ale nakonec to nebylo zas tak hrozné, protože taška fungovala jako solidní aerodynamická brzda.
Slunce jasně svítilo a pode mnou bylo nádherné azurové moře rozčepýřené vlnkami. Lodě vypadaly jako hračky a Marseille byla takhle shora prostě půvabná.
Já že jsem někdy měl strach z výšek?
Když mne odpor vzduchu zpomalil tak na dvě stě, přešel jsem z vyhlídkového letu na sestup. Jen jsem doufal, že při svém štěstí ne-spadnu na nějaký útes.
***
Protože letadlo – a tedy i já – jsme byli pod palbou snad všech te-levizních kamer ve Francii, nemohl jsem začít brzdit moc záhy.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:04 am

A tři metry nad hladinou se ukázaly jako nedostatečné.
***
Narazit dvoustovkou do vody není žádná sranda ani pro mě – ob-zvlášť po té brokové masáži.
Strašlivý ráz do kotníků a kolen, kastanětovité zarachocení obrat-lů, škubnutí, které mi málem utrhlo pravou ruku, a všude kolem mili-ardy stříbřitých bublin a prudce rostoucí tlak.
Instinktivně jsem vdechl oceán.
***
V pravé dlani mi zůstala jen utržená držadla – kabela vířila vyso-ko nade mnou – to bylo to škubnutí. Zastavil jsem sestup a doplaval pro ni (hodně ztěžka), chytl ji do zubů a začal aktivně klesat.
Moře sice z výšky vypadalo azurové, ale tady v marseilleské rejdě je naštěstí špinavé, takže na třiceti metrech budu z hladiny ne-viditelný.
V noci jsem se přesunul do čistých sfér trochu na jih a trochu dál od břehu a usadil se pětačtyřicet metrů pod problémy v malé pod-mořské jeskyni. Než jeskyně to je spíš spára a o usazení taky nemůže být řeči – proud mne pořád vymýval ven, nebo se mi dovnitř cpaly takové okaté zelenohnědé rybičky – k jídlu nejsou a strašně lechtají.
Potřeboval jsem se uzdravit z broků, ale hlavně jsem potřeboval, aby opadl rozruch.
Rozhodl jsem se počkat přesně pět dní.
***
Za světla jsem (zespodu) pozoroval windsurfingy, lodě a vodní skútry (dělají pěkný kravál), ale hlavně potápěče, kteří pátrali po mé mrtvole. Ti postupně prořídli, až zbyli jen běžní turisté lovící har-punami ryby, popřípadě hledající škeble – což se obvykle odehrávalo nad mělčinami blíže břehu.
V noci jsem se vyplouval nadechnout.
Krom toho, kdy jsem se převlékal (pod vodou opravdu zážitek), kdy jsem pozoroval, jak můj organismus vypuzuje broky, a krom jedné odvážné potápěčky, to bylo zatraceně nudných pět dní.
***
Převlékat se pod vodou skoro nejde, ale nemohu vylézt v rozstří-leném a rozervaném kvádru. Staré dobré kraťasy a triko z kabely to sice jistily, ale mlel jsem se po jeskyni, že to vzdaly i ty nejzvědavěj-ší rybky.
S tou potápěčkou to bylo taky dobré.
Zrovna jsem z nudy opravoval držadla kabely, když vplula do jeskyně. Byla tam pro ni téměř uhlová tma, takže mě neviděla – ma-ně mne napadlo, co by asi řekla, potkat pětačtyřicet metrů pod hladi-nou chlapa bez akvalungu, jak opravuje tašku. Raději jsem zaujal obrannou pozici typu „mrtvola s velmi vypoulenýma očima“.
Až mi jí bylo líto, když mi posvítila rovnou do ksichtu. Kdo ně-kdy tvrdil, že pod vodou nejde ječet, neví, o čem mluví.
Protože omdlela a dýchací náustek jí vypadl z pusy, nasunul jsem ho zpátky a mačkal jí hrudník, dokud se proudy bublin nestaly zas pravidelnými. Pak jsem s ní vyplaval ven a zahákl ji za vhodnou ská-lu – musí tu někde mít parťáka, který ji vynese.
Pro mě toto setkání znamenalo jednu příznivou a jednu nepřízni-vou věc – někdo potvrdí, že mne viděl mrtvého, ale musím se sakra stěhovat.
***
Kolem třetí ráno páté noci jsem – brašnu v zubech – přistál na pláži a připadal si jako invazní plavidlo. Takhle nějak se museli cítit Spojenci, když otvírali druhou frontu.
Bylo teplo, vítr příjemně pofukoval, písek v měsíčním světle bíle zářil a co deset metrů spali buď turisté zabalení ve spacácích, nebo dvojice až čtveřice pracovaly na nových plnohodnotných členech Evropské unie.
Na jeden pár jsem málem šlápl, protože leželi za nějakým píseč-ným hradem a já sledoval silnici, jestli tam nejsou nějaká podezřelá auta.
Dívka vyjekla a mladík se na mě francouzsky obořil.
„Sorry, sorry,“ odvrátil jsem se a rychlým krokem vzal směr Marseille.
***
V botách mi čvachtalo a po pěti dnech v moři mi byla trochu vol-ná kůže – po třech kilometrech mi uschlo triko a sůl mi kůži pro změnu nepříjemně napínala.
Protože jsem měl mokré i peníze, posadil jsem se na vlnolam a na ještě trochu ohřátých kamenech vysušil své franky i kraťasy a novi-nami z popelnice i boty – trochu.
S úsvitem jsem cinkl na zvonek v recepci malého hotelu hluboko ve spleti marseillských uliček.
Pokoj nebyl zrovna prezidentské apartmá, ale někdy stačí i sprcha se sladkou vodou a kus mýdla.
***
Ven jsem vyšel až pozdě odpoledne a vypadal sice trochu vy-rudle, ale jinak docela dobře, protože jsem si vyprané šaty nechal i vyžehlit.
Jako první jsem navštívil holičství.
Problém byl, jak kníratému chlapíkovi vysvětlit, že chci na ježka. Angličtinu odmítal a já umím francouzsky jen „veselá kráva“. A vážně netuším, jak bych dopadl na veselou krávu. Nakonec jsem mu objasnil nejen ježka, ale že chci i oholit, a tak jsem se po několika týdnech zas uviděl v plné kráse. Nos, tváře a kolem očí jsem měl opálené, barva pod vousy už vybledla – tam jsem se naposledy slunil na lodi paní Dao.
Tedy: konečně jsem zase viděl, jak vypadám.
Jak vypadá zbabělec.
***
Byl jsem rád, když jsem ze zrcadlové síně a šmikání nůžek vypa-dl.
***
Dál jsem potřeboval olej na zbraně, nějaké vytěráky a hadry plus střelný prach, abych si mohl vyrobit náboje do automagu; slaná voda spolehlivosti zbraní a střeliva příliš neprospívá.
Marseille se v tomto směru ukázala poněkud komunikativnější než v holičských službách.
***
„Tak tady to máme,“ položil přede mě prodavač v Gun-shopu, co jsem žádal, „ale na ten střelný prach potřebuju váš pas a zbrojní prů-kaz.“
„Fajn, stavím se pro něj později,“ řekl jsem, jako by se nic nedě-lo, ale v duchu jsem zaklel. I kdybych byl takový blázen a pokusil se doklad na jméno di Torro použít, po pěti dnech v moři byl nečitelný, až bezobsažný.
Nemůžeš-li v cizím prostředí něco sehnat, jdi do vetešnictví, učí-val mne Postrach. Obchod se zbraněmi maskovaný jako vetešárnu jsem použil už v Upírech – tam se hrdinova vyzbrojování zhostil drsný, leč čestný překupník jménem Krysa Rolls.
Teď jsem nejdřív musel do knihkupectví, zjistit ve slovníku, jak se vetešnictví řekne francouzsky. Jen jsem slovník položil, už jsem to zapomněl, tak jsem musel podstoupit proceduru s vyžádáním papíru a tužky. Frantíci opravdu nemluví anglicky dvakrát rádi.
***
Bazary a antikvy pro turisty jsem míjel na každém kroku, ale za-jímavé to začalo být až hlouběji ve starých čtvrtích, blíže přístavu, přesně tam, kde se začaly objevovat decentní cedulky, že do těchto míst se turistům vstupovat nedoporučuje, zvláště pak zvečera.
Průčelí se stala oprýskanějšími, domy se výhružně smáčkly, ob-vyklé pachy zesílily, hluk z podzemních hospod zhrubl a prostitutky zhoustly a zošklivěly. Bylo sotva pět, ale tady už se stmívalo.
Několik námořníků se potácelo středem dláždění a řvali nějakou povědomou písničku – až za okamžik jsem rozeznal An Angela ve francouzštině. Radši jsem ustoupil ke zdi, ale to mě málem pomočil obrovský černoch.
***
Po skoro hodině motání a opatrného vyptávání (stálo mě pěkných pár franků) jsem se dostal do slepé uličky, která byla tak úzká, že ji shora zakrývaly přesahující střechy; má-li Marseille někde konec, je to tady.
Bylo tam šero až takové, že někde v polovině dokonce svítila lampa – jedna. Pevněji jsem stiskl držadla kabely – poslední šlapka, které jsem se ptal, říkala, že jestli je někde vetešnictví, kde se dá koupit cokoli, pak právě tady.
V přetékajících popelnicích šustili hlodavci a prostředkem vyšla-pané dlažby se převaloval smrdutý potůček (netekl, skutečně se pře-valoval) – vsadil bych se, že přistát v Marseille před pěti sty lety, tahle stoka pro pěší vypadala stejně.
***
„Bon appetit, messieurs… Apetit ne, myslel jsem večer, ale ne-vím, jak se to řekne,“ řekl jsem a nad hlavou mi klinkal malý zvone-ček. Zavřel jsem za sebou.
Kšeft vypadal naprosto stylově: prach, pavučiny, prastaré neo-mítnuté zdi, rozeschlé police plné neuvěřitelných nesmyslů. Vlevo u malého stolku před dřevěnou přepážkou seděli dva muži: děda v ošoupaném obleku, sežvýkané kravatě a typické francouzské čepici, a mladík ve stejně typické černé kožené bundě a černých špičatých botách, černé vlasy brilantinou ulízané dozadu. V pravém podpaží měl bouli, ale na policajta rozhodně nevypadal. Hráli domino, stařík hulil dýmku a mladík tlusté cigarety bez filtru – v místnosti nebylo pro čoud téměř vidět.
Za pultem se zvedl neoholený čtyřicátník s oteklým bledým obli-čejem a vlasy tak krátkými, že jeho hlava vypadala jako posypaná uhelným mourem. Přímo nad temenem mu na dvou řetězech visela rozpukaná cedule s kaligrafickým nápisem a kresbou mořské panny – vyhlížela hodně staře a hodně autenticky.
Na jeho francouzskou otázku proloženou těžkým kuřáckým kaš-lem jsem odpověděl zdvořilým:
„Hovoříte anglicky, prosím?“
„Turisty neobsluhujem. Vypadni,“ odpověděl mi neméně zdvoři-le, zapálil si cigáro, cvrnkl mi sirku na rameno a já věděl, že jsem na správném místě. Tou starobou mi to něčím připomínalo Noční klub.
„Nejsem turista. Potřebuju bezdýmný střelný prach, tak půl kila, a nějaké náboje, devítky, parabellum.“
„Neslyšels pána?! Vypadni,“ řekl mladík a jeho vlasy se nebez-pečné zaleskly.
Aha, zřejmě jsem nepřišel vhod, to se tak někdy sejde. A vzápětí už jsem věděl proč.
Dveře se otevřely, zvonek zaklinkal a vstoupili tři černoši, podle všeho námořníci – byli tak černí, že jejich kůže pohlcovala světlo a v místnosti se skutečně setmělo. Divně na mě koukli, pak ten nejkudr-natější něco řekl a podle tří vztyčených prstů to asi znamenalo, že v obchodě měli být jen tři lidé, ne čtyři. Žluté bulvy v černých tvářích mne odhadovaly, a odhadly na turistu, tudíž se mi přestaly věnovat. Já jsem situaci odhadl na předání kontrabandu, a až teď jsem si všiml, že ošoupaný stařík má pod stolem přes kolena upilovanou brokovnici.
Asi to nebude bezpečný kontraband.
Vzápětí se situace prudce vyhrotila.
***
Takovéhle věci se strhnou vždycky nečekaně.
Pochopil jsem, že černoši měli něco donést a měli si za to odnést peníze. Podle všeho si donesli akorát pistole, a pochybuju, že je tu chtěli nechat.
Jeden mi mířil na břicho, ostatní na ostatní, a ten nejkudrnatější se díval na ulízance a něco tiše říkal. Z jejich chování jsem poznal, že nejsou žádní zelenáči – ti vždycky ječí, hystericky poskakují a máva-jí zbraněmi. Profíci míří, mluví, a když je třeba, střílejí. Jen mě štva-lo, že mu nerozumím. Jazykové bariéry jsou frustrující.
„Co říká?“ otočil jsem se na prodavače, ale on neodpověděl, pro-tože, jak měl ruce vzhůru, zrovna po něčem sahal nahoře za mořskou pannou.
Nejkudrnatější černoch trochu zvedl hlas a zopakoval, co už jed-nou řekl. Asi žádal peníze. Když nikdo nezareagoval, bez varování staříka střelil do kolena.
Tihle černoši.
***
Ten, který teď střídavě mířil na mě a na oteklého ksichta, zavrtěl hlavou a prodavač spustil ruce k ramenům.
Kudrnáč s kouřícím revolverem významně natáhl kohoutek a už nic neříkal.
Marseille je jedno z mála měst, ve kterém při ranní cestě pro bagetu ještě můžete potkat mrtvolu s nožem v zádech, jedno z mála měst, kde si zločinecké bandy vyjasňují názory postaru a natvrdo: samopaly, bomby v restauracích, těla v přístavu, těla v betonu… Všichni jsme zblblí z filmů, že města zločinu jsou Chicago a New York, ale zkuste si nějakou gangsterku natočit v Marseille – tak vás přitom zastřelí.
Takže jsem věděl, že černouš to klidně zmáčkne i podruhé. Mířil staříkovi na čelo.
***
Mám rád tyhle typy: koleno ho muselo bolet jako blázen a krev crčící nohavicí mu dělala louži kolem boty. On ale jen překousl fajf-ku.
Teď se díval do ústí šestiranné osmatřicítky, pohrdavě vyplivl kus troubele a řekl něco, z čeho jsem rozuměl pouze slovu negr.
Černoši se začali tvářit dost ošklivé a ten s revolverem staříkovi přemířil skrz stůl do rozkroku. Jen já jsem mohl vidět, jak uzlovité prsty – beze spěchu – aby to nevydalo jediný zvuk, natahují kohouty brokovnice a otáčejí krátké hlavně správným směrem.
Černochův prst se přilísal ke spoušti.
Ulízanec v černé bundě byl bledý a třásla se mu brada.
Z vděčnosti by mi mohli dát prach a náboje zadarmo – když se to vezme kolem a kolem, jsem prostě klikař.
„Hej, černá hubo, neměl bys radši sklízet bavlnu?“ Počítal jsem, že umějí aspoň trochu anglicky, a nepřepočítal se. A to ani v tom, že se na mne otočí všichni tři.
Tolik přátelských pohledů jsem neviděl ani nepamatuju.
***
Stařík nezaváhal.
Zařvání brokovnice bylo v místnosti naprosto ohlušující – rána šla skrz stůl.
***
Mimo.
***
Ze stropu se snesla hromada třísek, prachu a zmasakrovaných pa-vouků. Rozlámané kostky domina frčely hůř než střepiny šrapnelu a poodrážené broky cinkaly jako kovový déšť.
„Merde!“ řekl stařík, vytáhl brokovnici zpod stolu a napodruhé se rozhodl pečlivě zamířit – nedbal při tom, že po něm černoši střílí jako zběsilí.
***
Při podobné palbě ale nebylo divu, že kulky buší všude možně, jen do staříka ne.
Drsný ulízanec ležel na zemi, kryl si hlavu a ječel vysokým hla-sem. Oteklý ksicht strhl zpoza cedule to, po čem sahal už předtím – zase revolver. Nechápu, proč lidé ty šestiraňáky používají.
I první černoch asi litoval, protože zrovna klapl naprázdno a sta-řík se právě rozhodl, že má zamířeno dostatečně.
***
I výstřel z druhé hlavně byl hodně hlasitý.
A mnozí z nás zjistili, že černoši jsou uvnitř stejně červení jako všichni ostatní.
Už nikdy nebudu rasista.
Kužel broků ho zasáhl do hrudi, a podle toho, co následovalo, to asi nebyly jen tak ledajaké broky. Černouš jako by se nafoukl (to jsem viděl jen já), pak pukl (to jsem stále viděl jen já) a místností se prohnal uragán vnitřností, krve a rozlámaných žeber. Dynamickou a velmi plastickou fresku na neomítnuté stěně už viděli všichni… I když, teď už omítnuté.
Vypadala skoro stejně dobře jako Picassova Guernica.
***
Stařík tak rozšafně zalomil hlavně a dvě zelené kouřící patrony vyskočily do výšky.
Oteklý ksicht nestřílel, jen držel bouchačku před sebou a strašně se mu třásla ruka.
Ulízanec stále ležel, stále si kryl hlavu a stále ječel, jako by mu upadly koule.
Černoch, co předtím držel v šachu mě, přestal v umělecké perfo-raci přepážky za staříkem a rozhodl se také pečlivě mířit – ten měl kvalitní berettu.
***
Stařík lovil z kapsy saka náboje, a jak seděl, moc mu to nešlo. Do hlavně namířené zbraně se díval se stále stejně tvrdým výrazem a líbil se mi stále víc.
Mě si nikdo nevšímal.
Někdy to může být osudné, přehlížet turisty.
***
Vzal jsem černocha za bradu a otočil ho tváří k sobě. Křupnutí vlastní páteře ho asi trochu překvapilo, protože vypadal udiveně.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:04 am

Z koutku úst mu vyhrkly sliny, a než sem vlezl, měl si dojít na zá-chod. Chytil jsem ruku s berettou a z bezprostřední blízkosti vyřešil zbývajícímu Afrofrancouzovi problém s lupy. Nebyl to sice ten nej-kudrnatější, ale od hořícího prachu mu vlasy chytly fakt velmi pěkné – měl je něčím napajcované, protože plály jako fakule. Ve vetešnic-tví bylo rázem mnohem jasněji a ze stropu teď pro změnu padali při-škvaření pavouci.
Protože kulka černoušovi prolétla temenem a urvala mu spodní čelist, ani nevypadal, že mu požár vadí.
Ještě chvíli stál, dokud si svaly neuvědomily, že je mrtvý, pak se složil a po křupavé ráně hlavou o podlahu se do stran rozlétly kudr-naté uhlíky.
„Panebože, vyvětrejte někdo,“ řekl stařík, „smrdí to tu jak v opičí prdeli.“
***
Přes těžké zranění mu svítily oči a kamenný výraz v jeho tváři byl poprvé vystřídán úsměvem:
„To bylo jak zamlada, Turisto, hochu!“ jeho angličtina měla těž-ký přízvuk mnohaletého nepoužívání, ale byla naprosto srozumitel-ná: „Francoisi, absint pro mě a pro pána. Taky nějakej obvaz a pošli pro doktora Grivoise. To koleno bez pořádný porce morfia neohnu. A ty, sračko, přestaň ječet, a začni uklízet,“ šťouchl brokovnicí do ležícího ulízance.
„Mohl byste to schovat, prosím?“ řekl jsem oteklému ksichtovi a on se tak nechápavě zahleděl na revolver ve své natažené ruce a styd-livě ho pověsil zpátky za ceduli. Zašlápl jsem pavouka, který v ohni přišel o všechny nohy.
„Jak mu chytly ty pačesy, hele viděls? To bylo vážně dobrý,“ za-chechtal se stařík, a jak se pohnul, poprvé sykl bolestí. „Překous jsem si kvůli nim fajfku, parchantům,“ smutně se podíval na zbytky ku-řáckého náčiní.
Oteklý ksicht před něj postavil skleničku zeleného nápoje a džbá-nek vody, já jsem odmítavě mávl, tak staříkovi beze slova rozstřihl nohavici.
„Jak to vypadá, Francoisi?“
Oteklý ksicht zalapal po dechu a skácel se na místo, z něhož se sotva před vteřinou zvedl ulízanec. Odložil jsem kabelu na pult a obhlédl rudomodrou ránu mokvající krví:
„Kloub minul, ale kost to chytla,“ jemně jsem zaviklal holení a stařík znovu zasyčel, „totálně přeražená.“ Podíval jsem se mu do očí: měl je úplně modré, jasné a plné bolesti, ale přesto v tom pohledu byla taková divoká rozjařenost. Znám to, dobře to znám – tak se dí-vají ti, kteří nikdy neutíkají.
Ne jako my zbabělci.
***
„Merde!“
Ve vrásčitém hrdle zaklokotalo trochu nápoje, který přilitím vody zmléčněl. Zbytek ze džbánku nalil na omdlelého oteklého ksichta.
***
Ulízanec, když se nedíval na mrtvoly, dokonce dokázal mluvit do telefonu (a docela autoritativně), tak sotva za čtvrt hodiny přijela tříkolá rikša s obrovským mrazákem na rozvoz masa a ryb, a dva chlapi s prázdnýma očima a zakrvácenými zástěrami vynosili těla.
Na boku mrazicího boxu byla usmívající se vepřová hlava s cit-ronem v rypáku.
Oteklý ksicht zamkl a ulízanec si spolu s docela odpornou ženšti-nou, která přijela s řezníky, natáhli gumové rukavice a nalili do kýblů trochu čisticích prostředků a hodně horké vody a louhu.
Seděl jsem na pultu a díval se, jak jim to jde, a nikdo proti mé přítomnosti ani v nejmenším neprotestoval.
Když si doktor Grivois odvážel staříka, ten i přes morfium řekl: „Vyjdi panu Turistovi vstříc, Francoisi. Jak to jen půjde.“
„Ano, pane,“ řekl oteklý ksicht a zamkl za nimi.
***
„Neříkal jste něco o nábojích, pane, hm, pane…?“
„Turista bude stačit, a ano, říkal. A o střelném prachu.“
„Pojďte za mnou, prosím,“ bez otočení zmizel v nízkých dveřích za pultem.
Prošli jsme skladem neuvěřitelné, zaprášené veteše, Francois za-stavil u jedné ze skříní a tak se na mě podíval, ale po zralé úvaze nic neřekl. Přece jen, společná přítomnost u trojnásobné vraždy je pevné pouto.
Skříň měla falešnou zadní stěnu a byly za ní strmě klesající, ne-bezpečně vyšlapané schody. Chodba byla nízká a klenutá.
„To tu musí být pěkně dlouho,“ řekl jsem uznale.
„Možná pět set let, možná i dýl. Jen elektrika je nová,“ cvakl Francois vypínačem, který byl tak od Edisona. Dráty volně natažené pod klenbou měly izolaci z povoskovaných nití – taky jsme takové v Nočním klubu měli, když jsem byl malý.
Pod schody byly ještě jedny dveře a za nimi bylo jasné, čím se Francois a mnoho dalších živí: překupnictvím kradeného zboží ve velkém. A říkám-li ve velkém, myslím skutečně ve velkém. Obrov-ský podzemní sklad byl naditý vším možným, od krabic s televizemi po náhradní díly k náklaďákům, a několik dělníků rejdilo s elektric-kými vysokozdvižnými vozíky a naváželo palety na výtahy.
„Musíme támhle,“ ukázal Francois vlevo, kde byla hranatá buňka z neomítnutých cihel. „V pořádku!“ zavolal na chlapíka s emšest-náctkou, který se na mě ale stejně díval podezíravě.
***
„Zbraně máme tady,“ Francois za mnou zavřel a rozsvítil. Zářiv-ky se rozbzučely a začaly ospale mrkat. To, co zvenčí vypadalo jako nevelká buňka, se táhlo hluboko dozadu a kombinace vůní kovu, oleje a povoskovaného papíru byla nezaměnitelná.
„S tím byste mohli začít válku,“ řekl jsem. „A možná i vyhrát,“ oči mi utkvěly na raketometech a bednách s rozebranými protileta-dlovými kanóny.
„My neválčíme. Jen občas.“
„Co měli přinést ti černoši?“
„Diamanty. Za dodávku…,“ odmlčel se a začal si mnout ucho. Pravda, přes vražedné pouto mi do jejich kšeftů nic není.
„Tak co to bude?“ postavil se za stoleček a rozsvítil kancelářskou lampu – tlustá kniha vypadala, že si pečlivě vedou MÁ DÁTI/DAL.
„Pár krabic patron do glocku, devítky. Tak půl kila bezdýmného střelného prachu. Všechno.“
„Na co ten prach? Mám ho sice, ale není to zrovna běžný přání.“
„Potřebuju si udělat náboje.“
„To je celkem jasný, ale do čeho?“
„Do tohohle,“ vytáhl jsem z kabely automag a pažbou napřed mu ho podal: „Je nabitej.“
„Automag,“ znalecky zbraň potěžkal a přečetl si nápisy na hlavni, „z první série, dost rarita.“
Zamyšleně se na mě podíval a zase si začal mnout ucho:
„Možná bych tu pro vás měl ještě něco. Nehodilo by se k tomu pár zásobníků?“
„To hodilo. Ani jsem se nechtěl ptát. Asi docela úzkoprofilovej artikl.“
„Tady ne. Za starejch časů se touhle bouchačkou rozstřelovaly neprůstřelný výlohy v klenotnictvích a tak. Pak je začali dělat tlustší, tak pár věcí zbylo.“
„Kolik jich máte?“
„Kolik jich chcete?“
„Patnáct?“
„Proč ne.“
Skoro na deset minut se ponořil do uliček mezi smrtícím železem.
„Ty devítky jsou na chlapa s automagem dost slabý,“ položil pár krabiček neoznačených patron vedle tmavozelené hranaté plechovky se střelným prachem.
„To mám do tohohle,“ vytáhl jsem glock. Na téhle pistoli bylo pět dní pod Azurovým pobřežím zřetelné vidět; na rozdíl od nerezo-vého automagu.
„Je to samá rez, chlape.“
„Půjde vyčistit.“
„Takhle se chovat k pistoli,“ znechuceně zavrtěl hlavou, až se mu oteklé tváře rozkývaly.
„Nedalo se jinak.“
Stejně jsem se trochu styděl.
Francois se zamyslel a skoro jsem viděl, jak mu za očima běží film, v kterém hlavní roli hráli tři mrtví černoši a stařík s prostřele-nou nohou, který říkal něco o vycházení vstříc. Nakonec film přebil vrozenou spořivost. Buď to, nebo můj pohled skrz černé brýle.
„Máme tu taky glocky – speciální na zakázku dělanou dodávku –, desítky, prodloužená hlaveň, pětadvacetiranný zásobník, můžete i dávkama.“
„To se vyrábí?“
„Když jste arabskej šejk a chcete jich aspoň sto, tak jo.“
„Zajímavý,“ zatvářil jsem se uznale a Francois opět odkráčel a vrátil se s černým plastovým pouzdrem. Položil ho do světla lampy a s obvyklým kouzelnickým gestem odcvakl zámečky a vyloupl z tma-vošedého molitanu známou hranatou (jen trochu rozměrnější) pistoli a podal mi ji.
„Jo-o,“ řekl jsem ještě uznaleji, zkusil, jak jde závěr, cvakl na-prázdno spouští a zarazil a vyhodil zásobník.
„Líbí?“
„Moc.“
„Takže jsme vyrovnaný?“
„Jo.“
Francois mi ještě skočil pro správné patrony a já naskládal věci do kabely; vida, jakou cenu mají ve Francii dva mrtví grázlové. Pů-vodně jsem chtěl požádat i o ubytování a pas, jenže jsem si dobře všiml, jak v těch kalných očích v oteklém ksichtě zablikalo, když uviděly orezlý glock – a nebyl to jen film o třech mrtvých černouš-cích: Wries s Van Vrenem určitě po místním podsvětí rozšířili, jak vypadám, co mám u sebe a co asi budu potřebovat. A paní Dao má dost peněz, aby zaplatila i Francoisovi.
***
Venku už byla černočerná tma, drobně pršelo a neskutečně smr-děly kanály. Osamocená lampa bzučela a ošlapané dláždění se stude-ně lesklo. Francois řekl něco jako: „Bon voyage,“ a nezalezl, dokud neviděl, na jakou stranu se u východu z uličky dám.
Přístavem jsem prošel celkem v pohodě – vyhýbal jsem se opil-cům, a chlapa, kterého za mnou Francois poslal, jsem zabil hned na začátku, aby jim ani jeho tělo nedalo směr. Jak potkani ucítili krev, začali se natěšené sbíhat a přítulně se mi lísali k holým lýtkům – byly tam kusy, které by se vypořádaly i s hodně velkou kočkou.
Když jsem se vymotal z křivolakosti starých čtvrtí, začal zase normální svět. Žádní potkani, žádné mrtvoly s obličejem ohryzaným na kost, jen reklamy na pepsi colu, kina, davy lidí s deštníky a celo-nočně otevřené supermarkety.
Byl jsem ve svém triku a kraťasech dost nápadný, protože pozdní babí léto s dnešním večerem skončilo a Frantíci zvyklí na teplo se choulili div ne do kožichů. Koupil jsem si oblíbenou černou koženou bundu, oblíbené černé kalhoty z oblíbeného silného plátna s mnoha oblíbenými kapsami, několik kožených pásků a v oddělení elektroni-ky notebook.
***
„Támhleto IBM, jestli je v tom skutečně modem.“
„Jistěže je, pane,“ řekl prodavač téměř uraženě. Předtím dřímal, takže teď mžoural, a jak se rychle postavil, trochu vrávoral.
Odklopil jsem displej a disk se s tichým pištěním roztočil.
„Aha. S nějakou normální klávesnicí by nebyl?“
„Máme i anglický model,“ řekl prodavač docela studeně.
„Prosil bych,“ zazubil jsem se. Ještě jsem zkontroloval, jestli na druhém přístroji nejsou francouzská Windows (nebyla), tak jsem zaplatil a vypadl.
***
Protože jsem se převlékl už v obchodě, lidé na mě necivěli a v černém jsem splýval s tmou. Dopnul jsem si zip až ke krku, zastavil se u trafiky a koupil mapu Marseille – na pestrobarevných, anglicky psaných novinách jsem zahlédl fotku Nataschy Blast a koupil je taky. Daily Mirror to byl.
„Merci.“
„Merci.“
Na mapě jsem si našel okrajovou čtvrť, kde podle rozestupů a množství zelené barvy stojí letní domy pracháčů.
Do žádného hotelu ani penzionu nemůžu, teď už by mě Wries s Van Vrenem měli během několika hodin; nemůžu vůbec nikam do oficiálna.
Přestože to bylo daleko, šel jsem pěšky. Taxikáři jsou nezdravě ukecaní, a jestli Buřinka s Kloboukem zapojili i místní policii… To by mě zajímalo, jestli jsou skutečně u FBI nebo ne. Krytí by to bylo skvělé.
***
Kolem tři čtvrtě na deset jsem procházel podél vysokých, kamen-ných, na bílo omítnutých plotů – spíš to jsou ale zdi – i když zdi: ještě střílny a byly by to regulérní hradby. Nahoře zacementované střepy, v rozích kamery, řady ostnatých drátů – horší než dokumen-ťák z Osvětimi.
Kráčel jsem energicky, ale ne rychle, a když projížděla policejní hlídka, splynul jsem se stíny.
***
„Snad už sakra tady,“ zašeptal jsem.
Město dávno skončilo a mnoho stavení podél cesty nezbývalo – myslel jsem, že na podzim jich bude opuštěných víc, ale Francouzi si zřejmě užívají nostalgii padajícího listí nebo tu dokonce bydlí celo-ročně. Dům, který jsem si vyhlédl, byl na straně k moři a oba sou-sední vypadaly také prázdně – navíc majitelé toho mého zřejmě dbají na soukromí, tak obvyklé palisády ještě zevnitř obkružoval vysoký živý plot – nějaké věčně zelené, nechutně pichlavé, mokré křovisko. Rozhlédl jsem se, odraz, a přistál za zdí rovnou v trní.
„Kruci himl fix!“ s hlasitým praskotem jsem se prodral na trávník a na dobrou čtvrthodinu strnul.
Nikde se nic nehnulo, jen déšť šuměl a příboj tlumeně rachotil. Tráva byla přerostlá, listí neshrabané, prostě jsem to trefil: „Domove, sladký domove.“
***
Ostražitě jsem se blížil k temné vile – ostražitě proto, že tlaková čidla můžou být už na zahradě; pronikání do zabezpečených objektů je něco, co se v Nočním klubu učilo od dětství.
Nedostatek technických pomůcek nahradily upíří smysly a schopnosti. Záchodové okénko v druhém patře nebylo elektronicky jištěné, ale aby se tam někdo dostal, je bez žebříku prakticky vylou-čené. A žebřík by byl zachycen pohybovým senzorem nenápadně číhajícím pod okrajem střechy.
Kabelu do zubů a už jsem seděl na římse. Nehty pod okenní rám, šrouby se vytrhly a byl jsem uvnitř.
***
Pravda, jak jsem se snažil za sebou co nejrychleji zavřít a být při-tom co možná tiše, šlápl jsem do bidetu, ale to patří k věci.
Opatrně jsem otevřel dveře na chodbu – budou tu termočidla a prostorové snímače pohybu a pod kobercem tlakové spínače.
Velmi záhy jsem zjistil, že s termočidly si nemusím dělat starosti – jedno jsem měl – zcela nečekaně – přesně nad hlavou, když už jsem tak veleopatrně vylezl ze záchodu.
„Kurvajs!“ zašeptal jsem překvapené a strávil další půlhodinu u okna, připraven vyskočit a utéci, ale policejní hlídka projela kolem a o dům nejevila zájem. Až pak jsem si uvědomil, že čidlo určitě není kalibrované na někoho, kdo má třiadvacet stupňů Celsia.
***
Dům byl hodně velký, hodně luxusní a hodně zakonzervovaný. Podrobný průzkum jsem odložil na ráno, stáhl z monumentální po-stele přehoz a až do svítání relaxoval. Protože jsem relaxoval v na-vlhlém oblečení, byl jsem poněkud zapařený, ale trocha nepohodlí ještě nikoho nezabila. Kalné světlo pronikalo mezerami v žaluziích, a být člověk, šla by mi pára od pusy (a byla by mi pěkná kosa). Při průzkumu jsem zjistil, že bezpečnostní systém nemůžu vyřadit, pro-tože by to ohlásil na policejní stanici a policie by si jistě ověřila, jest-li je tu majitel nebo někdo jiný.
Zablokoval jsem tedy pohybová čidla (jedno bylo dokonce v oku vycpané losí hlavy v hale) a na koberec, kde číhaly tlakové spínače, jsem dal útržky žlutého toaleťáku, abych se někdy nezapomněl (musí se namočit, aby se přilepily, jinak je odfoukne průvan). Do obrov-ského obýváku v přízemí nemůžu, pokud tedy nechci vystoupit v krátkometrážním policejním videu na téma mazaný lupič v akci. Dal-ší dvě kamery hlídají vchody, ale jinak je zbytek domu můj. Podle toho, že nábytek je pečlivě zakrytý na míru šitými potahy a nikde žádná kytka, můžu čekat klid nejméně do Vánoc.
Ve sklepě jsem našel centrální vypínač elektřiny a uzávěr vody, tak jsem nahodil bojlery a mohl se vysprchovat dokonce v teplé. Elektřina se – naštěstí! – nedá zapínat ani kontrolovat po internetu: mají tu jen klasickou ebonitovou páku.
***
Už v dlouhém froté županu jsem rozvěsil navlhlé šaty – v domě bylo sice sychravo (a pustit topení by nebyl dobrý nápad), ale ve sklepě jsem objevil elektrický teplomet, oprášil ho a usadil se s ním v útulné pracovně s krbem.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:05 am

Stáhl jsem přehozy, pečlivě je srovnal, a pro jistotu k roletě na okně přidal dvě těsnicí přikrývky a deku, takže neuteče ani světélko.
***
„Tak,“ položil jsem na tmavý pracovní stůl kabelu, rozsvítil lam-pičku se zeleným stínidlem a vytáhl věci, které budu potřebovat. Teplomet slabě pukal a páchl rozžhaveným kovem a vypalujícím se prachem – radši jsem ho přendal na kamennou předložku u krbu. Pak jsem až do večera čistil pistole, plnil zásobníky a vyráběl patrony do automagu.
Je na tom něco uklidňujícího.
***
Na malém lisu, kterým se zatlačují kulky do nábojnic, sice bylo vyraženo, kolik prachu se má sypat, jenže já vím, že se pistole testují na mnohonásobně vyšší tlak, než produkuje standardní náplň, tak jsem sypal, co se vešlo. A že se vešlo: do automagu se používají upravené hilzny z pušky.
Nepřestal jsem, dokud nedošly kulky – naplnil jsem všechny zá-sobníky a ještě mi skoro třicet patron zbylo. Pak jsem naplnil i zá-sobníky do nového glocku a udělal z pásků a kšand takové cosi, do čeho se všechny dají nastrkat, jsou po ruce a neřinčí. Nakonec jsem přizpůsobil náprsní kapsy u bundy na automag a desítku (když se ví, jak na to, je to lepší než pouzdra – musí se jen dát bacha, aby tam nezbyla podšívka, o kterou se rychle tažené pistole rády zachytávají). Pak jsem zašel do sklepa a zakopal glock z Thajska – byl sice drahý, ale už je poněkud zkompromitovaný.
Pak jsem nějak neměl co dělat.
Tak jsem si přečetl noviny – Natascha tam vyprávěla o svém prv-ním filmu, který právě začíná natáčet. Podle všeho se z ní po únosu stala mediální hvězda, ale teď – po téměř týdnu – už musela sundat podprsenku, aby se dostala na první stranu.
Složil jsem noviny a pečlivě je položil na kraj stolu.
Zase jsem neměl co dělat.
Vrátil jsem se do sklepa a zakopal pas po di Torrovi.
Pořád jsem neměl co dělat.
Bylo kolem deváté večer, zvenčí duněl příboj a po římse rachotily větrem hnané poryvy deště. Tupě jsem zíral na lesklé náboje do au-tomagu vyrovnané pod lampičkou.
„Měl by ses sebrat a jít Wriesovi a Van Vrenovi nakopat zadek. A nejen jim. Všem,“ řekl Ten druhý.
„Tys mi tu zrovna scházel. A tvoje rady obzvlášť.“
„Měl bys to udělat, měl.“
***
Měl bych, to vím taky, jasně že ano, ale mnohem jednodušší bylo zakrýt všechna zrcadla, abych se na sebe nemusel dívat.
Chvíli jsem si namlouval, že je to nějaký upíří instinkt, ale vy-světlení bylo daleko prostší a stále stejné: Bál jsem se. Bojím se. Bu-du se bát. Wriese a Van Vrena, pana Ho, paní Dao, stříbrného řetě-zu… A nechci se dívat zbabělci do očí.
„Zrcadla bysme měli, co dál? Schováš se pod peřinu? Nebo do skříně? Možná to bude nejlepší pod postelí… Tady stejně do smrti nevydržíš, majitel se jednou vrátí.“
„Neraď mi, prosím tě! Hlavně mi neraď!“
***
Minuty se pomalu táhly a lepily do hodin. Díval jsem se na rudo-oranžové spirály teplometu, v kterých co chvíli vzplály malinké jasně oranžové hvězdičky.
Minuty se táhly stále pomaleji.
Bylo sotva půl druhé a příboj i déšť zněly pořád stejně.
Znám tenhle stav – a víc než dobře: když už nejde nic, je jen je-diné řešení: Odpojil jsem šňůru od telefonu, zacvakl ji do IBM, strčil počítač do zásuvky (francouzská redukce byla naštěstí v příslušen-ství), zjistil adresu bezplatného poskytovatele, založil si účet a vyplul na internet.
Chvilku jsem vzpomínal na logovací jméno a heslo (docela dlou-hou chvilku) a pak si z Xdrive stáhl svou rozepsanou knihu.
***
Civěl jsem na ta písmenka a nějak se mi mlžily oči. Zas ty vzpo-mínky:
Na poslední normální večer mého života, na… Na konci textu by-la nedopsaná poznámka, kterou jsem nedopsal, protože někdo zakle-pal na dveře mého pokoje. Nejdřív Karolína, pak… Přemýšlel jsem o Hanako od té doby mnohokrát, a ta prvotní nenávist už vyprchala. Přestože byl Noční klub zničen kvůli ní, chápu, že se upíři musí chránit, a v mých Upírech je až neuvěřitelné množství neuvěřitelně přesných fakt a detailů.
„Noční klub nebyl zničen, přece. Ty jsi Noční klub, ne nějaká budova nebo místnost – Noční klub je stav ducha, stav mysli, nic hmotného… Tak sis to vždycky říkal – když jste vyhrávali. Ne?“
Začínám Toho druhého nenávidět.
„Zbabělec, zbabělec,“ zašeptal jsem a tentokrát Ten druhý neřekl nic.
Neznamená mlčení souhlas?
***
Zjistil jsem, že v té knize nemůžu pokračovat. Bylo to, jako když rodiče, jimž zemřelo dítě, nechají jeho pokoj přesně ve stavu, v ja-kém ho poslední ráno opustilo. Je v tom takové to něco, že když se nepřipustí změna, vše se určitě vrátí do hezkých dob.
Tak jsem začal psát jinou.
***
Byla to ta, co mne napadla na lodi paní Dao: o drsňákovi, který zůstal na světě, z kterého zmizela naprostá většina lidí, a ti, kteří zby-li, se proměnili v chodící mrtvoly. Psalo se mi docela dobře, ale jen do doby, než jsem tam z naprostého nedostatku postav napsal Toho druhého. Od toho okamžiku mi reálný Ten druhý do všeho neskuteč-ně kecal – prý by tohle nikdy neřekl, tamto by řekl jinak, onto ještě onak…
Prostě Ten druhý.
***
Upíří rychlost se promítla i do psaní, tak jsem tří čtvrtin knihy dosáhl během pouhých deseti dnů: To se drsňák dostal do područí stříbrné čelenky, která z něj udělala nemyslícího, absolutně posluš-ného robota. Jak snadné to měl proti skutečnosti, vzpomínal jsem na popruhy s kumulovanou náloží. Nemyslet je vždycky výhoda. Ob-zvlášť nemyslet na to, že v nich zase můžu skončit.
***
„Co budeš dělat, až to dopíšem?“ řekl jednou ráno Ten druhý:
„Začneš psát jinou? A pak ještě jednu? A ještě?“
Díval jsem se na poslední odstavec, který jsem napsal včera ve-čer, a věděl, že má pravdu: Nemůžu se pořád schovávat – jednou budu muset ven, už jen abych se najedl. Zatím jsem v tomto směru v pohodě: nemám žádný pohyb a v moři jsem se cpal rybami, jejichž krev sice chutnala po naftě, ale zato k prasknutí.
„Takže zatím nikam nemusím,“ zabořil jsem prsty do klávesnice a vystřelil hrdinu do dalších nebezpečí.
Kolem poledního jsme s Tím druhým svedli ostrou bitvu o ko-nečnou podobu jména pro superstroj, který hrdina používal – zrovna se ho uprostřed pouště pokoušel repasovat z vraku zpátky na super-stroj. Se jménem jsem vyhrál já, ale Ten druhý do mě až do večera ryl, že je to blbina.
***
Když jsem kolem jedenácté z knihy vystoupil, nic se nezměnilo. Pořád jsem se bál, pořád jsem se nemohl rozhodnout, a pořád jsem věděl, že v tomhle má Ten druhý pravdu. Hrdina v knize si před pár desítkami stránek amputoval nohu, vyřezal berlu a protézu a prošel na nich půl Afriky – taky bych chtěl být tak drsný a odhodlaný.
Díval jsem se na spořič obrazovky a pak jsem udělal něco, co jsem chtěl udělat už dávno, ale co tak nějak bolelo už předem – pro-šel jsem své kdysi oblíbené stránky na českém internetu.
Některé zmizely, některé se změnily k nepoznání, některé… Pak jsem se připojil na onlajnové vysílání Radia 1:
„…poslouchej Rádio l, tam je všechno,“ řekl z minulosti Po-strach. A Mazlík se z té samé dálky nesouhlasně zamračila a Kamila si na prst navíjela blonďatou kadeř a Páter Koláček si čistil brýle a usmíval se a… Zatrnulo mi, protože jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenovala Tomislavova dcera. To, jak vypadala, když jsem ji vi-děl naposledy, se mi zdává ve zlých snech, ale to jméno…
„Janička přece,“ řekl Ten druhý.
„No jo! Janička. Jak jsem jen mohl…“
Na Radiu 1 se nic nezměnilo, naštěstí. Hudba pořád stejně dobrá, jen hudebníci nechali mydlení prknem do plechu a všichni si pořídili malinkatý bubínek, miliardu paliček a vířili.
„…tak, to bylo pro Slona a pro Cihlu, teď tu máme speciální přá-ní pro Helmuta – a co si tak může přát Helmut,“ dýdžej se zachechtal a já si uvědomil, jak dlouho jsem neslyšel češtinu.
Písnička pro Helmuta zněla úplně stejně jako ta pro Slona a Cihlu – bubínek, paličky. Dal jsem si nohy na stůl, zavřel oči a vrátil se do Nočního klubu. Ten druhý naštěstí mlčel.
„Haló? Rádio 1.“
„Nazdar. Pustíš mi Die Krupps, hele?“
„Jasně. Nějaký přání k tomu? Nebo věnování?“
„Přání… věnování – jo: Je to jen pro mě a vostatní ať si políbej prdel.“
„Takhle nesmíš, do rádia,“ moderátor se tlumeně smál.
„Soráč. Čau.“
„Takže jedni speciální Die Krupps. A nikdo ostatní neposlouchej-te!“ Z reproduktorků notebooku se ozvala tvrdá elektronická hudba. Představoval jsem si, jak po práci sedím v baru, je mi příjemné teplo a Janička mi nese druhou dvojku vavřince a Kamila s Rozmetalem vedou řeč
O přednostech Taťány Míkové, a z kuchyně voní večeře… Die Krupps skončili.
„Haló? Rádio 1.“
„Ahoj, mohl bych poprosit?“ řekl smutný mužský hlas zkreslený nekvalitním telefonem a internetovou kompresí.
„No nazdar, Nočníku! Jsem si už myslel, že dneska nezavoláš.“
„Nikdy nezapomínám,“ řekl smutný mužský hlas.
„Tak co to bude?“
„Jo. Takže i dnes jako vždycky: cokoli – pro všechny, pro mě, ale hlavně pro veselý pumprlíky!“
To: „…ale hlavně pro veselý pumprlíky!“ řekl moderátor s tím smutným hlasem dvojhlasně.
Zřejmě to je velmi časté přání.
Možná denní.
Možná už víc než rok.
***
Před očima mi prolétla poslední snídaně v Nočním klubu – jak se Rozmetal s Mazlíkem špičkovali kvůli rádiím. Ten smutný hlas jsem nepoznával.
Ale najednou jsem zjistil, že jsem se přestal bát.
***
„Vzal bych si támhleto KTM, tu zelenou šestistovku,“ řekl jsem. Prodavač složil noviny a udiveně se na mě podíval. Na podzim, ob-zvlášť když je tak deštivo jako letos, se asi moc motorek neprodává. Natož cizincům.
„Jistě,“ vstal, když zjistil, že to myslím vážně. Byli jsme v pro-sklené hale sami – nepočítám-li asi sto padesát motocyklů a šumění lijáku za výlohami.
Prodavač začal tmavozelený cestovní teréňák (terénní cesťák?) vychvalovat k nebeským výšinám, ale neposlouchal jsem ho, protože jsem si stroj už prohlédl.
„Můžu se projet?“ řekl jsem, když se nadechoval,
„Jistě… Máte helmu?“
„Pravda. Nějakou bych si koupil.“
Přetrpěl jsem další vodopád řečí a měření hlavy a vybral si inte-grálku s tmavým hledím.
„Dobrá volba, pane. Má protiopocovací úpravu, a…,“ mlel pro-davač, já zkusil helmou na hlavě pootočit a řekl si o číslo menší.
Prodavač obhlédl hladinu oleje, zkontroloval pneumatiky a vytla-čili jsme rakušana na parkoviště před obchodem. Startér skoro neto-čil, ale novou baterku jsem dostal hned a gratis. Zadní brzdové destičky už si budu muset připlatit.
„Dobře,“ řekl jsem, když velký jednoválec zakašlal a začal do vlhkého vzduchu pufat kotouče páry.
KTM v khaki je vojenský model s poněkud odolnější konstrukcí než běžné motorky, i když ty také vydrží skoro všechno – tahle měla dvacetilitrovou nádrž a na nosiči praktický umělohmotný kufr. Vy-houpl jsem se do převysokého sedla, tlumiče zafuněly, spojka, jed-nička… Zkusil jsem, jestli jede rovně i bez držení, brzdy, pak pár koleček po parkovišti a vrátil se:
„Beru.“
„Ano? Vyřídíme to tedy hned?“
„Ano.“
***
S helmou, kombinézou proti dešti, rukavicemi a servisem to stálo přes jedenadvacet tisíc franků. Protože jsem si vyčenžoval všechny peníze na místní (a preventivně prodal i notebook), okamžitě jsem věděl, že mi zbylo sotva na tři bandy benzínu.
Půl hodiny jsem čekal, než mi vyměnili destičky, nečitelně pode-psal nějaké papíry, dostal techničák a klíčky, schoval kabelu do kufru a za dalších deset minut už jsem byl na cestě.
***
Nejel jsem po dálnicích, abych nemusel platit mýtné, ale zdejší silnice první třídy jsou také hodně rychlé.
V mělkých kalužích letěla šedá mračna, voda od kol hlasitě crčela do blatníků, a úzkostlivě jsem se snažil neporušovat předpisy – ani na okamžik jsem nezapomínal, že krom techničáku nemám jediný průkaz.
Abych se vyhnul zbytečnému přejíždění hranic, objel jsem Švý-carsko a do Německa prosvištěl pruhem pro euroobčany; ostatně, s francouzskou značkou jsem na to měl svaté právo.
***
Byla dávno tma, když se přede mnou zdvihl zamlžený masiv Šu-mavy. Po skoro třinácti stech kilometrech jsem necítil žádné nepo-hodlí, do šusťákové kombinézy neteklo (do bot jo), tak mě znepoko-jovala jen stále klesající hladina paliva. Když pojedu s citem, do Pra-hy by to vystačit mělo. Možná.
Protože do Čech europruh nevede, zajel jsem asi dva kilometry před hranicí do lesa a zhasl světla i motor. Musel jsem počkat, dokud stroj nevychladne, tak jsem si sedl pod strom a přemýšlel.
Ve vzduchu byl cítit sníh, bylo sotva pět nad nulou a déšť šuměl a klepal v korunách smrků. Kolem jedenácté byl motor studenější než moje ruka, tak jsem přivázal řidítka na stranu, helmu do kufírku, KTM na záda a rychlým krokem vyrazil k hranici.
***
S chladnutím jsem si nemusel dělat násilí, protože pohraniční hlídku jsem viděl sotva jednu, termodalekohledy kolem krku a samý spěch, aby měli obchůzku za sebou. Prohlížet slotu je ani nenapadlo.
Pod nohama mi mlaskal promočený mech a trochu jsem se bořil – motorka má přes metrák a půl –, přesto jsem si připadal, jako bych nesl turistický batůžek a chvílemi jsem i běžel.
***
Sluchem jsem kontroloval, jak daleko je k silnici, a když jsem byl kilometr na české straně, zahnul k ní.
Vylezl jsem z lesa na malém odpočívadle – krom dvou přetékají-cích popelnic bylo prázdné, a jestli někdy někdo říkal, že každá země má svou charakteristickou vůni, pak Čechy smrdí nevyvezenými odpadky.
KTM chytlo na první cvaknutí startéru a kužel světla se zakousl do mlhy. Silnice klesala ostrými zatáčkami a já si uvědomil, že takhle nějak začínají Upíři – sympatický upír-hrdina si jede do Čech ulovit srnku nebo co. Představil jsem si sám sebe, jak se potácím pokáleným lesem, a jen jsem zavrtěl přilbou, co všechno čtenář ne-spolkne. Pneumatiky v mokrých zatáčkách těžce ustřelovaly, takže jsem jel skoro krokem a imaginace mi přihrála, jak mne stejně jako knižního hrdinu pronásleduje slizký Slizoun Salazar v děsivě nabu-šeném mnohoválci.
Ha-ha-ha.
Jednu výhodu má obrazotvornost ale přece jen měla: nemusel jsem myslet na to, co mne čeká.
***
V Plzni jsem tradičně zabloudil.
Z Marseille až k českým hranicím jsem jedinkrát neztratil směr, v Německu směrovka na každém patníku – ale projet Plzní na Prahu prostě nejde.
Asi třikrát jsem se zeptal, ale protože jsem udržoval inkognito, tak po mé anglické otázce následovala jen posunková řeč doplněná němčinou typu „Dort, dort!“
Nakonec jsem začátek dálnice objevil a za slabou hodinku už mne přivítala alej oranžových luceren osvětlující příjezd do hlavního města všech Čechů.
***
Benzín mi došel kousek před Košířemi.
Zatlačil jsem KTM mezi garáže, odšrouboval značku a strhl sa-molepku o výměně oleje, takže identifikace motorky jako francouz-ské nebude tak jednoduchá. O zbytek maskování se postarají oblíbe-né zlaté české ruce – během dvou hodin stroj zmizí.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 26
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 10:05 am

Vytáhl jsem z kufírku kabelu, nacpal do něj kombinézu a helmu a zamkl ho. Řízení jsem proti tomu nechal odemčené, abych to zlodě-jům ulehčil. Neloučil jsem se s kvalitním motocyklem snadno, ale je to stopa, navíc velké motorky jsou v Čechách pořád trochu nápadné – obzvlášť začátkem zimy.
***
Došel jsem na zastávku MHD a v botách mi čvachtalo. Noční tramvaj přijela během deseti minut a tradiční sbírka lidí jedoucích z hospod a restaurací si mne nevšímala. Ve voze smrděly alkoholové výpary, vpředu někdo hlasitě chrápal a tři kluci u prostředních dveří zpívali něco od Landy.
Rozvalil jsem se na červené plastikové sedadlo a zaklesl levou nohu za topení. Všechno bylo tak známé, prosté, tisíckrát zažité – díval jsem se na odrazy ve skle, tramvaj zvonila a ramplovala a loď paní Dao a Wries s Van Vrenem nikdy neexistovali.
***
Věděl jsem, že dělám chybu, ale nemohl jsem si pomoct. Na Ná-rodní jsem přesedl a za půl hodiny už vystupoval nedaleko svého veřejného bytu – kam taky jít jinam.
Cestou těmi tak známými ulicemi mne opět přepadl pocit nesku-tečna – já že někdy unesl letadlo? Nesmrtelní zabijáci? Upíři? Pche.
Před činžákem stále rezavělo moje staré auto, a vrstva černé špí-ny a ptačího trusu za ten rok ani moc nezhoustla. Náhradní klíče od bytu mám schované v blatníku u předního kola.
Protože byla hluboká noc, mého příchodu si nevšimla snad ani sousedka, která má jinak o mém pohybu podrobné soubory – dřív mne několikrát udala, že vyrábím drogy, pašuju zlato, prodávám ja-derné zbraně a tak podobně. Pokaždé jsem si na policejní stanici pěkně popovídal s vyšetřovatelem, který mi říká pane spisovateli, a než že vyšetřoval, vždy se mi spíš omlouval, že mne obtěžuje kvůli takovým hloupostem.
Kdyby jen tušil!
***
V bytě mne přivítal zatuchlý pach dlouhého nevětrání, vrstva pra-chu a pár velkých pavučin – jinak se nezměnilo nic. Nerozsvítil jsem a rychle obě místnosti prohledal, jestli v nich nejsou nějaké elektro-nické fízloviny. Kupodivu nebyly.
„Je možný, aby o tom tady Wries s Van Vrenem nevěděli?“
Ten druhý neodpověděl.
Do rána jsem seděl s pistolí v klíně, poslouchal houkání autoa-larmů a civěl na zeď.
Když začali lidé v domě vstávat, smyl jsem ze sebe zbytky po dlouhé cestě, oholil se a kolem deváté vypadl – to důležité, co jsem si odnášel, byly doklady na mé pravé veřejné jméno i falešné veřejné jméno, ale hlavně VISA karta, která naštěstí ještě nepropadla.
„Pane Jánský, teda, vás už jsem neviděla!“ vyjela má oblíbená sousedka ze dveří jako tarantule z tarantuliště.
„Zdravím, paní.“
„Kdepak jste byl? Ptají se tu po vás furt nějací pánové.“
„Ano?“ zastavil jsem se, „jací pánové?“
„Ale to já nevím jací,“ najednou se nezvykle stáhla. Pochopil jsem, že se ve své nekonečné ukecanosti prosekla – zřejmě pro ni ti pánové měli lukrativní nabídku, telefonní číslo a důrazné doporučení, aby se mi o nich nikdy nezmiňovala.
„Jací pánové?“ trochu jsem přitvrdil.
Zase nic.
Teď je aspoň jasné, že se sem už nikdy nesmím vrátit… Nikdy… To by bylo, střelit ji do čela, babu! Konečně, po těch letech!
Automagem.
Asi něco vytušila, tak beze slova zmizela a na rozloučenou za-cvakaly jen zámky.
Jak nespolečenské.
Na kratičký okamžik jsem propadl snům, sevřel pažbu a předsta-vil si, jak by jí ty odporné čočkovité brýle prolétly mozkem.
„Nemůžu mít všechno,“ povzdechl jsem si nahlas a rychle odešel. Během pěti minut budou pánové vědět, že jsem tu byl. Jde jen o to, jací pánové to jsou. V okamžiku, kdy jsem ztratil krytí Nočního klu-bu, se o mně mohl dozvědět téměř kdokoli.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.darkbb.com
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   

Návrat nahoru Goto down
 
Noční klub díl 1
Návrat nahoru 
Strana 2 z 2Jdi na stránku : Previous  1, 2

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Společenství Ushinau :: Příběhy a Povídky :: Příběhy a Povídky-
Přejdi na: